Měsíc nad řekou

Václav Krška dokázal svým filmům vtisknout neopakovatelný poetický nádech, posouvat divácky oblíbený romantický žánr (i díky volbě předlohy) od dřívějších naivních veseloher k hlubšímu rozjímání o životě, o lidech. Byť tento film vznikal v společensky hodně obtížném období, na výsledku to díky oné „prvorepublikové“ stylizace vůbec nepoznáte. Přes značně divadelní herectví většiny zúčastněných dýchla na mě z Měsíce nad řekou pocitově lahodící záležitost, která na mě zapůsobila svým kouzlem starých časů a krásných mezilidských vztahů. Celkový pozitivní dojem mi mírně pokazil pouze Eduard Cupák, který se dle mého názoru do role zamilovaného mládence nehodil, nedokázal jsem mu to moc uvěřit... na druhé straně shlédání se Zdeňkem Štěpánkem nebo mladičkou Danou Medřickou bylo víc než příjemné. Tvůrci nám v příběhu o pomíjivosti mládí a života zase jednou zanechali zajimavý odkaz i pro další generace a to je také to, proč rád nepravidelně zavítávám do světa filmů pro pamětníky. 75% (04.01.2021)

"Po této zemi se musí chodit a ne lítat někde v oblacích," říká jeden z abiturientů Jan Hlubina v podání Zdeňka Štěpánka. Samotný film svou poetičností a básnickou mluvou jako by se vznášel desítky metrů nad zemí. Místy poněkud patetické, přesto docela kouzelné. O úsměvu Dany Medřické to platí zcela určitě. (24.11.2019)

Dnes už patrně minuly doby, kdy Fráňu Šrámka četl každý gymnazista. Upřímně řečeno jsem se o to před několika lety coby gymnazista pokoušel. Ne snad z toho důvodu, že bych právě slyšel všechny zvony světa, ale proto že jsem pročítal svou oblíbenou 1. polovinu 20. století. Stříbrný vítr jsem po padesáti stranách zavřel (což nedělám až tak často). Divadelní hru Měsíc nad řekou jsem přečetl celou, ale výsledek byl opět rozpačitý. Byla sice celkem dobrá, ale zase ne tolik, aby mi přišla výjimečná. Následně jsem došel k rozhodnutí, že buď mizerně deklamuji, anebo jsem cynik, v lepším případě ironik. Potom jsem krátce po sobě viděl oba Krškovy filmy (ovšem ne poprvé). Teprve tehdy jsem Šrámka plně docenil. S jeho dílem je opravdu potřeba zacházet velmi jemně. Krška z něho vybral vhodné motivy, které vystavěl podle vlastních představ a pocitů. Stal se tak druhým autorem díla, ale zároveň svou lyrickou jemností plně vystihl Šrámkův odkaz. Ovšem dominantní složkou jsou herecké výkony. Hlubina, starý pán s mladistvými ideály, opět přesný Zdeněk Štěpánek (i když je poznat, že by mu spíše slušel orel v letu, než s ustřiženými křidélky). Roškot má v sobě více furiantsví i sentimentu, Jiří Plachý i na malé ploše dokládá, jak výjimečným hercem byl. Zdeňka Baldová dovršila galerii filmových maminek, paní Hlubinová svou starostlivostí a obětavostí vyjadřuje to, co mohly prvorepublikové role jen naznačit. Šrámkovým zosobněním je Slávka, která si náhle uvědomuje ztracené mládí, právě v této scéně nejpřesvědčivější Dana Medřická, silně citová a přitom nohama na zemi. Šrámkovsko lyrický Eduard Cupák přesně ve službách textu i námětu jako svorník mezi generacemi. Někomu může Měsíc nad řekou připadat jako divadelní hra bez výrazného použití filmových prostředků. Zcela určitě, ale představuje to, pro co mě napadá pouze sousloví herecký koncert. Zkrátka pokud by se mnou stál u okna nějakého píseckého domu pan Šrámek možná bych viděl jen komín, ale s panem Krškou jsem viděl i měsíc nad řekou. (02.02.2004)

Otázkou je, zda Krška přeci jen Šrámka nepoetizoval až moc a netáhl ho víc do sentimentálních než kriticko-anarchistických vod /už v tom, že celkovou estetikou posouvá snímek víc do Rakouska, přitom dílo reflektuje už proběhlou válku/, v nichž byl doma. Šrámek tematizoval mladickou vzpouru, stejně tak životní pragmatismus, Krška tu do značné míry pracuje v určitých paraelách uchopení třeba Jesenina v sovětské kultuře v podobných vodách (proto si nemyslím, že lze označit film mimo tendence raných 50. let). Nevím, zda nejsou příliš v kontrastu někteří příliš výrazní (což třeba u Radoka v Daleké cestě sedělo dokonale) herci (Medřická, Cupák a Plachý) proti obrazové filmovosti snímku, i když Zdeněk Štěpánek je tu nezvykle uměřený (Baldová, ale i Vydra mladší a Waleská jsou dokonalí). Osobně dávám přednost Stříbrnému větru, který je prostoupen právě anarchismem raného Šrámka a vzdorem proti všemu duševně rakouskému. Ovšem skrytému erotickému napětí nelze nepodlehnout. (16.12.2017)

…a není ten Měsíc nad řekou v Krškově podání jen snem? Fascinuje mě na něm, jak v něm jsou všichni přítomní. Tedy: zcela jiní, než bývají a jsou maloměšťáci, a to nejen ti pochlebovační, umanutě konvenční, zaostale patriotičtí a zle asexuální, kteří se promenádují po Šrámkových korzech a bloumají Šrámkovými pokoji. Zde každý plně váží svůj krok, vyjímá jej z času, omakává jej jako oblázek a diví se, jakého tvaru nabyl tím nekonečným tokem vodstev času. Snadno odhalí svou vinu, byť jen zdánlivou, a nehájí se – přijímá ji a snaží se vše napravit: život se svou ohromnou tíží pro něj není navyklou drahou, ale polyfonií výzev, před nimiž bledne i červená zároveň. Jakéhokoliv prohřešku lituje již tehdy, kdy se jej dopouští, a probouzí-li se dosud hříchem zatěžkán, zůstává ve snách ještě dlouho. Musí se vyznat, musí se vzdát, musí se vydat… A tomu odpovídá i vidomé snímání filmového světa. Písecké kulisy filmové jsou životnější než tamní skutečnost: zatímco dnes tam vše měkne a znetvořuje se k nepoznání, ve snímku jsou pevné tvary skutečnosti nahlížené lidským zrakem zachovány. A nejen tvary: i atmosféra tohoto světa. Měsíční světlo mohou zakrýt mračna, ale atmosféra se dál bude vyslovovat o právě naplněné nebo dopité chvíli. Zázrak. (20.01.2019)