Obrácení Ferdyše Pištory

Technické nedostatky (možná i ne zcela kompletní) kopie, jíž disponuje CS Film, by neměly zakrýt, že jde o jedinečný projev progresivní kultury první republiky, neboť se zde sešli tři výrazní autoři Langer, Poláček a Kodíček, zatímco na avantgardně laděné výtvarné stránce se podílel později světově proslulý Alexander Hackenschmied. Herecké výkony jsou na poměry raného zvukového filmu všechny vysoce kvalitní (doporučuji srovnání třeba se směšně teatrálními Innemannovými Psohlavci), zejména bylo kouzelné vidět nespoutaného mladého Zdeňka Štěpánka empaticky portrétujícího postavu z okraje společnosti, včetně skvělého zpěvu původní písně Svět mám tak rád. (10.03.2023)

Místy možná těžkopádně, přesto však přesvědčivě artikulovaná proměna člověka, který neumí žít (a ví to), v člověka, který stále ještě neumí žít a už to neví, protože na dně, kam klesl, cítí bít jakési pomyslné srdce, které mu připadá jako dosažená spása - jako věčný prs, který ho bude do skonání kojit. Ten mechanický tlukot však srdce, a to mateřské především, jen připomíná. Je to jen zdrobnělina všudypřítomného městského hluku, který v ústech dusí píseň i dech. Z Ferdyše se rodí diktátor. Ale není to vědomý obrat. Je to zbloudění: stejně jako očištěná hříšnice, slečna a sestra z Armády spásy nedokáže uchopit svůj život jako dar, který nelze bezezbytku prohrát v smilstvech, krádežích a prohrách, tak ani hříšník neumí vzít svou znovuzrozenou dětskou čistotu jako cosi nejpřirozenějšího. A tak se musí střetnout lež s menší lží a dospět v pravdu, která si na pravdu jen hraje.- - Zcela nemístné mi ale přišlo prokládání tohoto brechtovského dramatu sprostou emigrantskou epizodou: přišla mi zbytečná, zkreslující, schematická - jako by otevírala na jedné straně brány sovětské kontrarozvědce a na druhé brány gulagu. (30.05.2020)

Kodíčkův druhý (a poslední) pokus o vstup do světa filmových iluzí dopadl podobně jako předchozí Čapkův Loupežník. Hrdinové původní Langerovy hry – kapsáři, zloději, podvodníci, prostitutky a drožkáři, tedy lidé z periferie života – jsou nejen úsměvným pomníkem minulosti, ale také oslavou obyčejného, hovorového jazyka v jeho zachytitelné podobě (lingvisté plesají!). Příběh o napravení nenapravitelného navíc ukazuje i odvrácenou tvář vyspělé prvorepublikové společnosti – o neutěšených poměrech a bídě ovšem vypráví s humorem a právě to jej činí populárním už po několik generací. Kodíčkovu filmu bezpochyby prospěl Poláčkův scénáristický vklad, žel, herci pojali své postavy výrazně nefilmově, se všemi neduhy jevištních manýr a návyků – i jindy skvělý Štěpánek svého Pištoru vykřikuje a přeřvává tak, že jej činí nesnesitelným. Snad jen Plachta a Hugo Haas naznačují, že film v nich získá cennou a oceňovanou posilu. Mnohem zdařilejší jsou pozdější rozhlasové (1956) a televizní (1967) adaptace. (25.12.2009)

Opravdu není škoda, že Kodíček se již nadále nevěnoval režii. Ještě menší škoda je, že Trojanová opruzovala pouze ve čtyřech filmech. Pravda, díky její herecké nemotornosti ještě více vynikne zdařilá kreace Zdeňky Baldové. Hugo Haas má celkem miniaturní roli, takže si ho divák příliš neužije. Ale naštěstí si užije Zdeňka Štěpánka. Ten je naprosto dokonalý floutek, pohupuje se na patách, popotahuje si kalhoty a důležitě kouká na svět. Na Terezku kouká zamilovaně tak, až jí kdekterá divačka závidí. Obrácení Ferdyše Pištory se Kodíčkovi naštěstí nepodařilo příliš zkazit, byť režijních lapsů je filmu více. Dlužno však dodat, že se Kodíčkovi podařil i roztomilý vtípek s prostřihem v sekvenci davu mávajícího na svatbě. (02.02.2023)

Já že co mi to stále připomíná, na Načeradce jsem přišel hned, ale až pak na pana Poláčka, který se podílel na scénáři. Proto ta podobnost. Nu, k filmu všeobecně, pan Štěpánek jako vždy excelentní. Scénáristicky je to slabší kus, ale zase jsem se někdy občas dosti zasmál. Podle mého dobrý film s větší částí hluchých míst. (18.04.2017)