Najal jsem si vraha

Přiznám se, že tento Kaurismaki mne překvapil více než příjemně. Zpočátku to vypadalo jako něco mezi komedií a parodií, ale mýlil jsem se. Z dost neobvyklé zápletky vytěžil Kaurismaki maximum. Sociálně laděné drama lidí z okraje společnosti mírně "střihnuté" gangsterkou i tragikomedií podané v pochmurném duchu a přesně ve stylu jak on velice dobře umí. Opět je zde přistěhovalecký motiv (podobně jako v "Le Havre"), ale zdaleka není tím hlavním. Nijak košaté dialogy, ale ty, které děj přináší, jsou opravdu výstižné a jedinečné. Vynikající Jean-Pierre Léaud v hlavní roli (to co předváděl v mladším věku u Truffauta zdaleka nezapomněl - ba právě naopak). Mix absurdní gangsterky a vztahové romance opravdu přináší situace jak komické, tak i melodramatické a Kaurismaki umí stále překvapovat. Zpěvák z "The Clash" v roli barového zpěváka, netradiční a dost zajímavý "záporák", šansoniér Serge Reggiani v zajímavé roličce a miniroličku si "střihnul" i sám režisér. Opravdu moc příjemné pokoukání včetně mnoha námětů k zamyšlení. (04.10.2017)

-3* Filmy tohoto režiséra můžu a jeho styl mi sedí - absurdní situace, nadhled, minimalismus. I tento obsahuje stejné ingredience a přitom mi přišel jiný, takový neslaný nemastný. Možná z těch evropských herců nevyzařovala stejná energie, na kterou jsem zvyklý od chladných seveřanů. Nebo to bylo na můj vkus přehnaně minimalistické, naivní a předvídatelné? Nevím, ale i to má stačilo, aby to bylo na tři hvězdy :-) [ PŘÍBĚH: 1 /// ATMOSFÉRA: 1 /// TEMPO: 0 /// ORIGINALITA: 1 /// NÁLADA: 1+ /// ART: 1 /// STYL: 1 /// CASTING: 1 (3*MAX) ] (11.09.2016)

Vynikajúci film, napínavý, pútavý a vo svojich "šťastných náhodách" tragikomický až do úplného záveru..... no práve na tie šťastné náhody vsádza scenár podľa mňa až príliš..... ak je k dosiahnutiu nejakého toho šťastia zapotreby až tak veľa šťastných náhod, tak to ja asi rovno rezignujem a kúpim si 3 metre pevného lana ako Henri na začiatku.... ale ktovie? možno aj mne sa ten hák s povrazom vytrhne zo steny a v bare naproti stretnem krásnu ženu predávajúcu ruže, ktorá mi dá chuť žiť :) ..... veď vlastne nesmrteľnosť nádeje je leitmotívom celého filmu - ak nie rovno celej Kaurismäkiho tvorby .... takže nevešať hlavu :D ..... a stále sa neviem rozhodnúť, či mám Jarmuscha nazvať americkým Kaurismäkim, alebo Kaurismäkiho európskym Jarmuschom. Štýlová bizarnosť, strohá, jednoduchá forma, vizuálne okúzlenie "nízkosociálnymi" štvrťami a predmestiami, spôsob rozprávania príbehu, a v tomto prípade aj výber hudby (+ pre Kaurismäkiho nezvyklá angličtina) - to všetko mi podčiarkuje spriaznenosť týchto dvoch režisérskych "samorastov" (19.01.2011)

Aki Kaurismäki, tenhle svébytný originál evropského nezávislého filmu, natočil řadu vynikajících filmů a vyprofiloval se ve tvůrce s osobitým a nezaměnitelným rukopisem, který se dá lehce detekovat i v Smlouvě s vrahem. Finský bard i zde šetří dialogy, slovo je spíše nicotná ozdoba, vše se podřizuje obrazu a chladně bezvýchodné atmosféře (je tu všude velmi cítit, že takhle točí filmaři ze severu), pomalé tempo a minimalisticky pojatá forma, typické nájezdy kamery směrem k hrdinovi, dlouhé střihy a převládající chladné barvy a tma. Zajímavá je i směsice žánrů, kterou Kaurismäki mixuje coby originální koktail - zpočátku trpké sociální drama pozvolna přerůstá do sociální satiry a posléze do detektivky s jasně zasazenými ozvuky filmu noir, který je zde ale spíše parafrázován, než přímo adorován (snad všechny postavy stylově kouří, ke slovu se dostává femme fatale, úžasná je scéna v Honolulu baru...), mezi tím se ještě navíc objeví prvky absurdního humoru a jakési gangsterské romantiky, celý snímek režisér pojímá spíše jako absurdní frašku, kterou doprovází několik významových předělů. Nelze opominout ani originální hudební stránku (hudby je ve filmu skoro více než mluveného slova) a zdůraznit jakýsi klip uvnitř filmu s frontmanem The Clash Joe Strummerem v nezvyklé roli barového hráče (ten se mimochodem narodil v Ankaře v Turecku a jedna z postav, člověk vyhazovaný ze zaměstnání hned po hlavním hrdinovi, má taktéž turecké jméno, tipl bych si, že to není náhoda...). Film lze chápat pouze s předem akceptovanou mírou nadsázky, jelikož humor ve filmu (a obecně v Kaurismäkiho filmech) je hodně svojský a v relaci s běžně prezentovanou formou západního filmu jde o věci takřka nehumorné, jejich meritem je jakási paralela mezi běžným a absurdním, posouvání kontextů, hraní si s absurdními nápady...v tomto směru vyšlapal Aki Kaurismäki svým následovníkům hodně širokou stezku... (11.05.2010)

Tak to je můj pátý Akiho film a po Le Havre ho zatím řadím hned na druhé místo. Jako téměř v každém jeho filmu, ani tady se moc nemluvilo, nebylo zapotřebí geniálních hereckých výkonů a přesto jsem byla nadšená. Skvělé drama prošpikované černým humorem ala: "Koukni se na tu pěknou sklenku, chce umřít? Kdepak." I když teď se s tou genialitou trochu opravím, Jean-Pierre Léaud byl senzační. Akiho režijní rukopis se mně začíná dostávat silně pod kůži. (02.12.2012)