Ztracená stopa

V roce pětapadesát bych asi klidněji spal, kdybych věděl, že mě střeží takováhle rota se znakem Psohlavců na límečkách uniforem... :-) A teď vážně. Tohle je další film z těch šílených let, zde se nebuduje, zde jde také o vážnou věc a to ostrahu hranic. Jak víme, na hranicích se vyskytují zlouni a ty je třeba chytat. Na osudu jednoho z čerstvě nasazených pohraničníků, který má neustálé problémy s velitelem, protože jak on sám říká - není správný voják - nám Kachyňa předvedl jak to měli tehdá kucí složité. Jako svého psa dostane navíc polodivokého Bojara, který se každého bojí, ale který si útlocitného Cupáka zvolil za páníčka. No, nakonec to budou možná právě oni dva, kteří dopadnou místního škůdce... Ale to se nechte přkvapit! Jako pejskař dávám o hvězdu víc, snad i proto, že tátá měl také německého ovčák a kupodivu se jmenoval Bojar. Dvě lahvičky s jedem. * * (07.02.2016)

Než se z génia Karla Kachyni stal renomovaný a svým způsobem absolutně nezaměnitelný režisér, musel točit bláboly poplatné tehdejší době. I jeho druhý film není výjimkou a příběh o pohraničnících, kteří zodpovědně brání svoji vlast trpí ideologickou nášivkou. Dramatický konec lapení zákeřného nepřítele státu v podání Ilji Racka oslavuje jejich práci a obranu státních hranic. I přesto film má jakous takous dobrodružnou rovinu a cvičením psů pohraničníky aspoň lehce zaujme. Kamera už vystrkuje růžky a probouzí nadějnou budoucí práci Jaroslava Kučery. Líbila se mi i moudrá bačova slova v situaci, kdy k němu přijde zamilovaný mladý pohraničník Pavel Kříž (Eda Cupák) a svěřuje se mu s trably se svou dívkou. Na to mu starý bača odpoví následující slova : "Bolesť je ako búrka, zahrmí a potom zase slnko svítí..." (09.09.2019)

Žádná těžkotonážní propaganda se nekoná, příběh filmu se zaměřuje především na vojína Kříže a jeho služební i milostné trápení. Natočen je v podobném "pohádkovém" oparu jako ostatní pozitivně laděná díla z padesátých let, barva mu k tomu dodává další rozměr. Jako moudrý mentor je zde starý bača (starej kozák, dvě vojny přežil a tři roky u partyzánů), který umí vždy poradit, i ve chvíli milostného rozkolu: "...děvuch na svete ako dreva, do jeseňi zabudneš a na jár budeš oblátať druhů". (22.11.2020)

Když se rozhodovalo o tom, který z herců má být na titulcích dobrodružného filmu „Ztracená stopa" uveden velkým písmem, bylo by se málem zapomnělo na Bojara, Hassa, Bleska a Ťapku. To jsou psí hrdinové filmu a jeden z nich v něm hraje opravdu hlavní roli. Autoři tohoto filmu neměli dosud mnoho zkušeností v natáčení s „němou tváří". Laureát státní ceny Karel Kachyňa, režisér filmu, a ostatní spolupracovníci přistupovali proto k výberu představitelů psích rolí s netajenými obavami. Odborný poradce jim uspořádal přehlídku nejlepších, ale rozhodování bylo těžké — rozdíl mezi psy byl jen v barvě. Jedno však měli všichni psi našich pohraničníků společné: nebylo radno se k nim přibližovat. Přišli právě z výcviku se svými psovody a chovali se proto „služebně". Vrčeli a ukazovali tesáky. A měl se s nimi točit film... Vedoucí produkce už předem počítal náhrady bolestného a způsobených škod. Ukázalo se, že tyhle obavy byly trochu přehnané. Bojar a Hasso byli z gruntu dobráci a za několik dnů si na své nové pány, Eduarda Cupáka a Ilju Racka, zvykli. Větší problém byl, jak naučit psy jejich rolím. Odborní cvičitelé psů sice dovedli naučit Bojara přeskakovat skoro tři metry vysokou ohradu a jiné kousky, ale dokázat, aby Bojar před kamerou projevoval své city, aby chvíli vrčel, štěkal, hryzl Zdeňku Dítěti nebo Iljovi Rackovi ruku a vzápětí na to, aby se tvářil přijemně, s tím si museli filmaři poradit sami. Postupem času si pracovníci štábu vypracovali celou metodiku práce s psími hrdiny. Většinou nešlo užívat filmařských triků. Složité aranžmá vyžadovalo často na Bojarovi obtížnou hereckou akci. Tehdy bylo nutno úmorně hledat společnou řeč, hledat způsob, jak dosáhnout splnění režijního záměru. Barevný dobrodružný film „Ztracená stopa" o životě psovodů Pohraniční stráže vytvořili převážně mladí tvůrčí pracovníci. Režisérem byl laureát státní ceny K. Kachyňa, který doposud pracoval společně s laureátem státní ceny Vojtěchem Jasným, a „Ztracená stopa" je jeho první samostatnou režijní prací v hraném filmu; kameraman Jaroslav Kučera, absolvent FAMU, debutoval hraným filmem „Dnes večer všechno skončí" a autor hudby Miloš Vacek spolupracoval se Svatoplukem Havelkou na barevném dokumentu „Lidé jednoho srdce", samostatně složil hudební doprovod k filmu „Dobrodružství na Zlaté zátoce". Také většina rolí byla obsazena mladými herci, z nichž někteří stáli před filmovou kamerou po prvé. Filmový přehled 21/1956 (03.02.2010)

I ve svém druhém filmu dostal Karel Kachyňa nelehký úkol natočit film s propagandistickou námětem. Přesto však podle mě nevznikla jen obyčejná pohádka v barvách o našich hrdinných pohraničářích. Zásluhu na tom vedle samotného Kachyni má podle mě hlavně Eduard Cupák, jehož postava vojína Pavla Kříže není úplně černobílá. Je to hrdina, který to jako jediný umí s psem bouřlivákem Bujarem, ale v něčem je to i taková křehká a citlivá duše. Filmu nechybí "povinná" zápletka o zlém diverzantovi trávícím pohraničářům jejich psy. Díky té druhotné linii příběhu s E. Cupákem jsem se nakonec po velkém váhání rozhodl dát filmu 3 hvězdičky. (24.01.2020)