Ztracená stopa

No co si budeme povídat je to hrozně naivní film a taky když si pak člověk přečte jak pohraničníci už od mala cvičili tyto hodné pejsky jenom k primárnímu cíli roztrhat na kusy každého nebožáka který v té době nechtěl žít v ČSSR tak to dostává trochu jiný rozměr, ale pořád platí, že pro tyhle agitky sloužící jako nábor do armády které se mimochodem jenom jinak a jinde točí pořád mám slabost. Je to dokonce v barvě, což je na tu dobu bomba a podobně jako v jiných filmech z 50 let s účastí spousty budoucích hvězd, tak proč ne.60% (01.08.2019)

I ve svém druhém filmu dostal Karel Kachyňa nelehký úkol natočit film s propagandistickou námětem. Přesto však podle mě nevznikla jen obyčejná pohádka v barvách o našich hrdinných pohraničářích. Zásluhu na tom vedle samotného Kachyni má podle mě hlavně Eduard Cupák, jehož postava vojína Pavla Kříže není úplně černobílá. Je to hrdina, který to jako jediný umí s psem bouřlivákem Bujarem, ale v něčem je to i taková křehká a citlivá duše. Filmu nechybí "povinná" zápletka o zlém diverzantovi trávícím pohraničářům jejich psy. Díky té druhotné linii příběhu s E. Cupákem jsem se nakonec po velkém váhání rozhodl dát filmu 3 hvězdičky. (24.01.2020)

Když se rozhodovalo o tom, který z herců má být na titulcích dobrodružného filmu „Ztracená stopa" uveden velkým písmem, bylo by se málem zapomnělo na Bojara, Hassa, Bleska a Ťapku. To jsou psí hrdinové filmu a jeden z nich v něm hraje opravdu hlavní roli. Autoři tohoto filmu neměli dosud mnoho zkušeností v natáčení s „němou tváří". Laureát státní ceny Karel Kachyňa, režisér filmu, a ostatní spolupracovníci přistupovali proto k výberu představitelů psích rolí s netajenými obavami. Odborný poradce jim uspořádal přehlídku nejlepších, ale rozhodování bylo těžké — rozdíl mezi psy byl jen v barvě. Jedno však měli všichni psi našich pohraničníků společné: nebylo radno se k nim přibližovat. Přišli právě z výcviku se svými psovody a chovali se proto „služebně". Vrčeli a ukazovali tesáky. A měl se s nimi točit film... Vedoucí produkce už předem počítal náhrady bolestného a způsobených škod. Ukázalo se, že tyhle obavy byly trochu přehnané. Bojar a Hasso byli z gruntu dobráci a za několik dnů si na své nové pány, Eduarda Cupáka a Ilju Racka, zvykli. Větší problém byl, jak naučit psy jejich rolím. Odborní cvičitelé psů sice dovedli naučit Bojara přeskakovat skoro tři metry vysokou ohradu a jiné kousky, ale dokázat, aby Bojar před kamerou projevoval své city, aby chvíli vrčel, štěkal, hryzl Zdeňku Dítěti nebo Iljovi Rackovi ruku a vzápětí na to, aby se tvářil přijemně, s tím si museli filmaři poradit sami. Postupem času si pracovníci štábu vypracovali celou metodiku práce s psími hrdiny. Většinou nešlo užívat filmařských triků. Složité aranžmá vyžadovalo často na Bojarovi obtížnou hereckou akci. Tehdy bylo nutno úmorně hledat společnou řeč, hledat způsob, jak dosáhnout splnění režijního záměru. Barevný dobrodružný film „Ztracená stopa" o životě psovodů Pohraniční stráže vytvořili převážně mladí tvůrčí pracovníci. Režisérem byl laureát státní ceny K. Kachyňa, který doposud pracoval společně s laureátem státní ceny Vojtěchem Jasným, a „Ztracená stopa" je jeho první samostatnou režijní prací v hraném filmu; kameraman Jaroslav Kučera, absolvent FAMU, debutoval hraným filmem „Dnes večer všechno skončí" a autor hudby Miloš Vacek spolupracoval se Svatoplukem Havelkou na barevném dokumentu „Lidé jednoho srdce", samostatně složil hudební doprovod k filmu „Dobrodružství na Zlaté zátoce". Také většina rolí byla obsazena mladými herci, z nichž někteří stáli před filmovou kamerou po prvé. Filmový přehled 21/1956 (03.02.2010)

Hoci bola vojenská tematika režisérovi Kachyňovi vždy blízka, v Ztracené stopě sa tvorcovsky príliš nevytiahol a vlastne tu na to ani nedostal priestor. Išlo totiž o propagandistický dobový film s náborovým poslaním, ktorý bol natočený na želanie vtedajšej vládnej garnitúry a ako taký viac-menej splnil svoj účel. Tému boja pohraničnej stráže s narušiteľmi štátnych hraníc Kachyňa síce v podobne propagandistickej podobe, no predsa len o poznanie impozantnejšie a divácky atraktívnejšie rozvinul o štyri roky neskôr v Kráľovi Šumavy. (28.10.2019)

V první řadě snímek ze života naší Pohraniční stráže, v níž jsou mladí chlapci i ostřílení vojáci trpící zcela běžnými problémy, točícími se především kolem odloučení od svých lásek a otázek poslušnosti a kamarádství. Hlavní zápletkou snímku je příběh vojína Pavla Kříže (Eduard Cupák), který si nepadl do noty s poručíkem Růžičkou (Zdeněk Dítě), - spíš kvůli několika nepatrným malichernostem, ale svou roli v tom hrají i Křížova zasněnost a nepříliš vojenská povaha, která bere velmi vážně známost s Janou (Eliška Kuchařová). Poručík Růžička kvůli svému situování do odlehlé pohraniční oblasti přišel o svoje děvče a svým způsobem zatrpknul. Ke slovu příjde i náznak milostného trojúhelníku této trojice. Kříž má příležitost stát se celým chlapem a vojákem díky historce s nepřátelským škůdcem, který je buď sám převaděčem, nebo jim zajišťuje terén, anebo dokonce slouží záměrům nepřátelských agentů. Tato postava je od začátku ve svém konání velmi nápadná, ale kupodivu se jí dostane dost prostoru k tomu, aby ukázala dokonce to, že o svém počínání není tak úplně přesvědčena. Ocitne se tu i tajemný cizinec, který tahá za nitky - ten symbolizuje to pravé imperialistické zlo ze Západu. Karel Kachyňa se neomezil na slušně dramatické zpracování filmu - pokulhává možná závěrečná akční situace -, dost se věnoval i milým tématům vztahu pohraničníků a jejich psů i lyrickým momentkám šumavské přírody. (11.09.2006)