Smrt mouchy

V první řadě bych se chtěl vysmát stupiditě distributora. Protože to, o čem dle něho tento snímek je, je tak maximálně jedna pětina filmu. Ty detailní záběry na mouchu (nebo na její černobílé fotky) nebo na mucholapku plné usmrcených much působí skutečně trošku bizarně. Celý tento snímek však rozhodně bizarní není. V jednom momentu jsem si sice říkal, zda sleduji psychologickou výpověď o dospívání nebo edukativní film o vztahu člověka k životního prostředí (ten výklad profesora v podání Jaroslava Satoránského na toto téma doprovázený ilustrativním videem je dost dlouhý až otravný), ale o pár scén později jsem pochopil, že to pro ten film má svůj smysl. Svůj smysl má i celý tento film a určitě stojí za to se na něj (distributorovi na truc) podívat. Mj. i kvůli celé řadě pěkných uměleckých černobílých fotografií, kterými hlavní hrdina dokumentuje realitu kolem sebe. (17.04.2017)

Spíše než o fobii z lítající mouchy, jak by se mohlo zdát dle zdejšího podivného obsahu, film vypráví o dospívajícím klukovi a jeho malkých velkých trablech ve vztahu k rodičům, učitelovi, rodících se milostních vztahů i pokusu o hledání si místa v životě. Smrt mouchy je průměrný film, jehož příběh je též poněkud tuctový. Nutno ale říci, že průměrný v rámci filmografie Karla Kachyni. I Kachyňův průměrný kus, bez kterého by se československá kinematografie klidně obešla a z něhož sálá účelové (ekologické) poselství bez nějaké objevné myšlenky, skrývá totiž v sobě originální poetické vyprávění a mimořádné tvůrčí nápady. Jeden z nejlepších nápadů se objevuje již v úvodu, kdy se s příběhem hlavní postavy Milana seznamujeme prostřednictvím lyrického recitativu, v doprovodu Liškovy bigbeatové hudby se sborovým refrénem "Magdaléno, Magdaléno" prozrazujícím jméno osudové dívky. Vizuální stránku zase dotvářejí pěkné prostřihy na černobílé fotografie, jimiž Milan (jak sám říká) místo psaní deníčku dokumentuje svůj život a realitu kolem sebe. Na průměrnou úroveň to v mých očích padá a zůstává spolu se scénářem a ničím nevyčnívajícími hereckými výkony. 55% (17.06.2020)

Kachyňovy filmy mi obecně nijak zvlášť nesedí, protože je v nich nasekána spousta "uměleckých" pasáží, které ale umělecky nepůsobí, spíš jen uměle. V tomhle filmu se mu podařilo stvořit mimozemské monstrum, kluka, kterého kromě much nevyvede nic z rovnováhy, ani když je zavřený spolu s jednou mrtvolou a jednou polomrtvolou na minimálním prostoru, který pak o tomhle zážitku mluví tak nevzrušeně jak o nákupu rohlíků v krámě a který se ve své (post)pubertě svěřuje mamince s každým rande. Ale atmosféra 70. a 80. let je vystižena výborně, i s tím všudypřítomným strašením (v tomto případě ekologickými katastrofami). (07.04.2012)

Dospívání socialistického člověka aneb Není každý den posvícení. 1) Překvapivě neohrabané dialogy nevýrazného produktu reálně socialistického surrealismu sepsal Jan Otčenášek (režisér působil jako jeden ze tří scénáristů). 2) Pro příjemného a velmi přitažlivého 17letého Luboše Knytla to byla první a zároveň poslední filmová role, dnes se věnuje architektuře. Tehdy velmi sexy 19letý Otakar Brousek mladší ve velmi přiléhavých kalhotách byl další prvek, který jsem zaznamenal. 3) Pseudoekologicky zaměřený snímek působí jako pokroucená představa chorého mozku budovatele světlých zítřků o tom, jak žije a mluví soudobá mládež. I když 52letý Karel Kachyňa měl evidentně hodně slabou chvíli, přesto chvílemi jeho režisérská genialita probleskne i tímto jinak podprůměrným snímkem. (06.11.2011)

Zcela k neuvěření, že režisér tohohle filmu natočil Kočár do Vídně nebo Ucho. Zkrátka – i mistr tesař se někdy utne… Zdá se, jako kdyby se Kachyňa snažil chytnout druhý dech a odskočil si pro inspiraci (nechci úplně psát o vykrádání) k Antonionimu nebo Argentovi – tyhle scény ale působí na pozadí banálního děje dost roubovaně a jaksi nepatřičně. Navíc - Janě Krausové moc nejde tvářit se, že je jí sladkých 17. Jaroslav Satoranský (alias Kuba) v upnutém svetříku (varianta 1) nebo v koženém saku - zřejmě Tuzex (varianta 2) působí ještě víc asexuálně než obvyklým způsobem. Po delším zkoumání jsem usoudila, že filmové dialogy pocházejí s největší pravděpodobností z dílny Medvídka Pú a Prasá(d)ka. Jedno ale vím jistě – ten soundtrack s pilířní skladbou „Magdaléna“ musím mít… (05.04.2012)