Práče

Průměrný film s dobrými hereckými výkony. Představitelé dětských Marie Magdolenová jako Marijka, ale především Michal Koblic jako Franta Bureš - Práče, zvládli své role lépe, než mnozí z dospělých herců. Vladimír Hlavatý jako velitel moc přesvědčivý nebyl a na Vladimíru Menšíkovi již bylo vidět, kam budou jeho budoucí role směřovat. (27.10.2006)

Vzpomínka na dětství, kdy jsme tenhle příběh prožívali s malým Františkem, Marikou i její kravičkou... Hluboce lidský příběh, bitva o Dukelský průsmyk nebyla takovou selankou, jakou tenhle film ukazuje, ale o to nejde. Jde o nosnou myšlenku, unavení českoslovenští vojáci Svobodovy armády netrpělivě očekávají na průlom fronty a na vstup na půdu své vlasti, která pro nás byla tenkrát ještě ve Východních Karpatech - a pro mne tam bude navždy, protože co politici rozdělili, lidé zase spojují. S velikou armádou šla bok po boku naše armáda od Buzuluku až do Prahy a přinesla naší vlasti svobodu. Jako by ožily husitské tradice, které tu připomíná dvojsmysl slova "práče" uprostřed polní vojenské prádelny. No, novodobí překrucovači dějin to vidí jinak. Skvělý scénář a skvělí herci, tady vlastně poprvé jsem si povšiml Vladimíra Menšíka... (11.04.2017)

Film o chlapci Františku Burešovi (Michla Koblic), který se schodou okolností stal členem prádelnického oddílu. Byl to nezbedný chlapec, který nerad poslouchal, chtěl pouze bojovat a přesto ho všichni okolo pořád rozmazlovali. Nakonec díky němu byla odhalena skupina Němců, která dodávala při dobývání Dukelského průsmyku dobré informace své armádě. Dalšími členy prádelníků byli: desátník Krupka (Vladimír Hlavatý), velitel oddílu, zvaný Slepejš, svobodník Šamonil (Gustav Valach), kuchař Pekárek (Vladimír Menšík), veselá kopa, a vojíni Heller (Oldřich Musil) a Gallo (Martin Ťapák). Zajímavou postavou byl nadporučík Zlonický (Stanislav Remunda), který byl povolán do první linie při dobývání, ale který si zároveň uvědomaoval určitou nesmyslnost, amatérismus a neskutečná jatka této akce. Nechutné bylo, když ho malý František odmítl, když ho slyšel mluvit o strachu, že tam jde. Chudák. Občas zábavné, občas plné akce. (06.08.2010)

Nikdy jsem si sama pro sebe nezařadila ani do absolutních blábolů ani do super filmů a v podstatě jde o jeden ze snímků, jehož hodnocení kolísá nejen podle mé nálady, ale i podle typu politických komentářů v tisku. Marešova knížka patřila k povinné četbě a byla kupodivu jedna z těch snesitelnějších, rozhodně mne bavila víc než Malý Bobeš. Končím u v podstatě nicneříkající 3. Skoro bych to zase ráda viděla. Mezitím jsem slyšela menšíkovo vyprávění o natáčení a bylo to – prostě menšíkovské. (04.06.2008)

„Podívej Frantíku, to už za Žižky měli kluci jako ty praky. Praky, povídám! A v nich oblázky. A když se přiblížili křižáci, fííí! Spustili na ně takovou sprchu kamení, až milejm rytířům pukaly hlavy. A těm chlapcům se říkalo práčata!“ A první Františkův bojový úkol na sebe nenechá dlouho čekat… Práče nabízí úsměvné, ale ne vždy jednoduché soužití vojáků a kluka z koncentráku. Neb ač se k němu všichni snaží chovat jako hodní strýčkové i starostliví otcové zároveň, František je ambiciózní, tvrdohlavý a netouží po rozvážení mýdla, nýbrž po dobrodružství, což se dá u mladého (e)léva pochopit. Práče si ponechává převažující dětskou optiku, což mu jen pomáhá. A hlavně, vše kočíruje Kachyňa vcelku citlivě, takže se z toho nestává prachobyčejná vojenská agitka z války (i když k ní má snímek občas nakročeno), pořád je zde místo i pro režisérovo typické výrazivo (podtržené Illíkovou kamerou), jakkoliv je ho tu méně než v jiných jeho filmech. Ty slabší 4* přece jen dám. „Tak děti, a teď udělejte ten nejdelší a největší krok. Tak…vítám vás! Doma.“ (29.08.2021)