Kočár do Vídně

„Kočiar do Viedne” mal "pôvodne" odviesť dvoch rakúskych dezertérov do bezpečnej zóny, pričom sa tak malo (u)diať z 03. na 04. mája 1945, čo jasne predznamenáva, že vytúžený koniec II. svetovej, a «obzvlášť i extrémne brutálnej» vojny, sa jednak konečne blíži ku koncu, ale akési psychologické zovretie troch kľúčových, resp. dvoch postáv, ešte stále nie je vo svojom cieli... Dedinskej žene menom Krista, najprv Nemci »pre výstrahu« obesili muža, pretože ukradol pár vriec cementu, aby následne potom dvaja nič netušiaci vojaci vošli do domu smútku, prikázali vdove pripraviť voz, zapriahnuť kone a ísť s nimi... Zbehovia sa volajú Hans, ktorý má perfektnú pamäť na dátumy a ranený stúpenec nacizmu, ktorého meno sa vôbec nespomína. Vdovicu ženie vpred jedine túžba po pomste, že by si mohla zgustnúť na týchto dvoch úbožiakoch, keď jednému z nich, dokonca dohára sviečka, a tak možno ten ďalší si ani bohvieako extra nevšíma, ako sa im postupne "sami od seba" strácajú veci, na čo príde až neskoršie, kedy sa situácia čoraz intenzívnejšie vyostruje. V podstate sa po celý čas zvyčajne pohybujú naprieč dlhým lesiskom, ktorý zrejme na všetkých pôsobí, ako (ne)konečný labyrint plný samého úskalia, kde by teoreticky mohli pomôcť "dobrí partyzáni" , ktorí predsa poznajú les, ako svoje ponožky, všakže ? / Renomovaný český režisér, pán Karel Kachyňa, nakrútil mimoriadne depresívny film, čo rovnako podtrhuje jeho zvlášť strhujúca čiernobiela kamera, a to ani nehovoriac o rešpektovanej českej herečke Ive Janžurovej v hlavnej úlohe, ktorá si v 1/2 snímku, vystačí čisto s neverbálnou komunikáciou, keďže jej mimiky tváre a gestikulácie, hovoria úplne za všetko. Presne takýto počin patrí do zlatého fondu SVETOVEJ kinematografie. (14.08.2021)

Škoda toho německého předabování, na druhou stranu po chvíli si na něj člověk přece jenom zvykne a napomáhá to autenticitě. První cca půlka filmu je solidně rozjetá, po mstě toužící Janžurová si připravuje "půdu" pro akt nenávisti (trpělivé odzbrojování a vyčkávání na příhodný okamžik) a divák je v tom lese s ní a doufá, že jí to vyjde, na druhé straně stojí zase mladé ucho Hanzlík (pokukování po ženě, kouření), ke kterému však těžko nelze necítit jisté sympatie, sem tam vyvolá i lehký úsměv („Posero!“ – Děkuju!“). Jenže od chvíle prozření vojáku se něco zlomí a příběh začne ztrácet na důvěryhodnosti a postavy (hlavně žena) se chovají min. prazvláštně (pomsta je jedna věc, ale ztráta pudu sebezáchovy, nebo co to mělo být, je už těžko uvěřitelná, o milostném vzplanutí nemluvě). Stejně tak milostivé gesto odboje vůči de facto kolaborantce se mi moc nezdálo (stejně jako přímá obžaloba partyzánů), nijaký konec to ani nemohl spravit. Jsem mírně zklamán a hodnotím pouze lepším průměrem. (28.06.2011)

KOČÁR scénáristy Jana Procházky a režiséra Karla Kachyni patří k nejpozoruhodnějším a nejdiskutovanějším dílům šedesátých let. Jeho děj je zasazen do posledních dnů druhé světové války, kdy už válka vlastně není, ale lidská měřítka jsou jí zcela poznamenána. Film vypráví příběh mladé venkovské ženy (vynikající Iva Janžurová v jedné ze svých nejlepších filmových kreací), které pověsili muže a které osud přivedl do rukou dva německé vojáky, na nichž může vykonat pomstu. Celé komorní drama se odehrává během cesty hlubokým lesem, kdy koňský povoz s ženou a mladým vojáčkem (druhý voják mezitím zemře na následky zranění) míří do Rakouska. Žena trpělivě připravuje pomstu, čeká na příležitost. Až jí získá, dokáže zabít? Dokáže přemoci zoufalou náklonost k chlapecky bezprostřednímu vojákovi? Autoři nechtěli natočit skandální politický film, pro jedny protičeský, pro druhé protiněmecký, pro třetí napadající partyzánské hnutí. To by bylo příliš laciné. Je to film o člověku a o válce, která je vždy ukrutným paradoxem. Jak později k filmu poznamenal režisér Kachyňa: "Všechny osoby jednají v zájmu svého mravního práva. Každý z nich hájí pravdu. A musí ji hájit naprosto nevyhnutelně, protože je to jeho přesvědčení." (11.12.2012)

Poklad české kinematografie mající cenu zlata. Při zamyšlení nad vztahem mezi Kristou a Hansem se mi vybavuje citát Caesara Caliguly, který prohlásil:"Ať mne nenávidí, jen když se mne bojí". Takhle nějak bych charakterizoval jejich jakési latentní pouto. Ponuré, komorní, emocionální drama z něhož na povrch vyplouvá pravda o absurditě války. Takhle vypadá film, který stvořily poctivé zlaté české ruce. 80% (01.07.2011)

Tenhle mrazivý snímek zdobí mimořádné herecké výkony a tragický, emocionálně vypjatý závěr, jdoucí proti stereotypnímu zobrazení partyzánů jakožto statečných a morálně způsobilých jedinců. Není divu, že tento skvost, odhalující absurditu války, nemohl přes 20 let spatřit světlo světa, ukryt pečlivě v archívu. (01.09.2002)