Na prahu války

Jednou to všechno získá nějaký smysl, znělo už ve Stromu života. A světe, div se, zní to i tady. Tentokrát by se na ty trademarky, záběrování a Malickovu "náladu" mělo papírově nechat naladit snadněji, pořád - a zejména doma - je to ale dost fuška. Herci mi připadali nejlepší za dlouhou dobu, bohužel jejich projevům to kroužení ruční kamerou kolem nich vůbec nesvědčí a těžko se na ně napojuje. Poslední hodina (vážně jsem to napsal?) ale konvenční sílu má, a tuplem v době, kdy je třeba každý dobrý skutek hezky píárově vykřičet do světa, protože jinak se vlastně nestal. (16.03.2020)

SPRECHEN VERBOTEN Je třeba konstatovat, že je Skrytý život po obrazové stránce dokonale vyrobený film. Kdyby byl jeho tvůrcem kdokoliv jiný než Terrence Malick, nešlo by se vyhnout podezření, že příběh nesložené přísahy věrnosti slouží jen jako záminka pro běhání po viewpointech na alpská údolí. Jenže Malickovi o konsekvence nezlomné křesťanské zásadovosti jde a zvolený způsob natáčení, kombinující v nestřídmých porcích úchvatné výjevy stvoření, rurálního života a inu, i toho ostatního, klade na diváka nemalé nároky nejspíš zcela vědomě. Pro Malicka jde o způsob, jak nechat diváky nést část břemene, které na sebe naložil hlavní hrdina Frantz (výjimečně proti národnímu socialismu naladěný August Diehl, jinak známý především slabostí pro karetní hry a uniformy SS - Hanební pancharti, Spojenci). Přes všechnu tu krásu a působivost schystává Malick těmi 174 minutami, směřujícímu rychlostí božích mlýnů, učiněné martyrium. A má to tak být. Tváří v tvář filmařské prozřetelnosti (včetně té Malickovy), odhodlané v mnoha směrech k autenticitě a k nemilosrdné zážitkové formě, zůstává rozum stát nad rozhodnutím nechat hrát německy hovořící herce z větší části (tedy ne všechny!) anglicky, včetně takových, jako když si "úspěšného světce" Franze Jägerstättera v Berlíně osobně odsoudí Bruno Ganz. Méně iritující, ale majiteli poučeného oka k pousmání jsou výjevy tvrdé rukodělné dřiny, odváděné berlínskými hereckými áčky na zjevně strojově obhospodařovávaných polnostech. Zvonění v uších, navozené nadmořskou výškou a tvrdou angličtinou pomáhají zahnat Bach, Beethoven, Handel, Dvořák, Gorecki, Kilar, Part, Schnitke. When you give up the idea of surviving at any price... a new light floods in. (27.06.2021)

Franz žije jednoduchý život sedláka v idylických Alpách, ale odmítne narukovat do války za Hitlera načež to odskáče. Tříhodinový poetický film, který sice i přes svou délku nepřejde do nudy, ale pro běžného diváka těžko stravitelný - méně slov, umělecké dlouhé záběry, permanentní voiceover, bezvýchodnost tématu... August Diehl se tu sešel s Markovicsem jako v Ďáblově dílně, jediném rakouském oscarovém filmu, ale ten je o dvě třídy jinde. (06.12.2020)

Typický Terrence Malick. Vďaka úžasnej kamere sa stávajú hlavnými hrdinami hoci aj kôš jabĺk, polámaný drevený plot, mrežované okno či pole zlatých klasov. Vizuálna báseň. Avšak čo z toho, keď tá báseň je zase raz dadaizmus. Krásna alpská príroda, dych vyrážajúce scenérie, skvelé interiéry aj kostýmy. Avšak čo z toho, keď slúžia zase raz tomu istému účelu. Strom života bolo prelomové dielo, následne režisér predviedol totálny zásek, našiel si proste tvorivý štýl, z ktorého sa už ani o centimeter nepohol. Najtragickejšie je sledovať scény, v ktorých herci evidentne dostali inštrukcie „robte si, čo chcete, hľaďte si do očí, hladkajte sa po tvári, pobehujte splašene ako deti v materskej škole, hlavne nech to pôsobí autenticky“. Lenže práve tieto scény vôbec autenticky nepôsobia a autorský zámer z nich čpie na sto honov. Prečo teda dávam štyri hviezdy? Asi kvôli tomu čerstvému alpskému vzduchu, ktorého som sa pri sledovaní nadýchala. (11.03.2020)

Další kousek filmové poezie od Malicka, tentokrát musím říct, že jeden z těch nejlepších. Hutná atmosféra plná bezmoci, smutku, apatie a rezignovanosti, krásné scenérie rakouských Alp a docela dobrá podobizna člověka, který si chce zachovat svoji čest a přesvědčení a nepodvolí se něčemu, s čímž hrubě nesouhlasí. (18.08.2022)