Její zpověď

Bráno dle data premiéry, posledním Hitchcockovým němým filmem bylo až drama ...a neuveď nás v pokušení, uvedené z rozhodnutí Johna Maxwella do kin po zvukové verzi Její zpovědi. Zápletka nese zřejmé rysy thrilleru, který by byl později zřejmě klasifikován jako „hitchcockovský.“ Blonďatá hrdinka v ohrožení, smrt ubodáním, útěk před neschopnými policisty. První vteřiny připomínají avantgardní velkoměstské symfonie Waltera Ruttmana nebo Dzigy Vertova – pohyb, město, rytmická montáž. Během úvodních osmi minut nezazní žádný dialog, postavy otevírají ústa naprázdno. Celá sekvence dopadení, výslechu a uvěznění, provázená pouze nediegetickou hudbou, budí dojem, že sledujeme němý film. Lze spekulovat, zda si Hitchcock tímto způsobem záměrně pohrává s diváckým očekáváním, zda nás nutí klást si otázku, kdy konečně zazní synchronizovaný zvuk. Aby dal režisér svůj střízlivý postoj ke zvukové technologii ještě víc najevo, první dialog filmu neřeší nic stěžejního, jde jenom o nepodstatný, jakoby náhodou zachycený dialog dvou mužů. Oba jsou navíc zabírání zezadu, čím Hitch elegantně řeší problém raných zvukových filmů s nedokonalou synchronizací obrazu a zvuku. Jde o první z řady obsažených příkladů toho, jak nápaditě nakládat s filmovým zvukem. Film obsahuje mimo jiné jedno z prvních použití zvukového přechodu nebo subjektivně vnímaného zvuku (slavná scéna s „nožem“). Představitelé titulních rolí se nedokázali zcela oprostit od expresivního herectví němého filmu, je-li ovšem jejich hraní v některých momentech subtilnější, pak především díky zvuku. Dobrý rozmar stačí vyjádřit pískáním veselé melodie, smích nemusí doprovázet přehnaná gestikulace apod. Jestliže jiní režiséři považovali zvukovou technologii z hlediska možných pohybů kamery za svazující, u Hitchcocka nejsou omezení, daná například vícekamerovým snímáním, patrná. Film pro něj zůstává primárně vizuálním médiem. Hned v úvodu film nabízí originální hlediskový záběr očima zločince, postavy stoupající do schodů jsou zachyceny díky stoupání kamery do neobvyklé výšky a také další záběry oživují různé pohyby kamery. Z hlediska střihu a mizanscény dochází v Její zpovědi k prolínání dvou klíčových vlivů raného Hitchcocka, sovětské montáže a německého expresionismu. Rychlé střihy do několika vteřin zhušťují vývoj ve vyšetřování Scotland Yardu, o Annině duševním rozpoložení během bloudění nočním městem vypovídají vychýlené úhly kamery a díl expresivity je obsažen také v záběru, kdy hrdinka míjí dav smějících se čumilů. Hitchcock se novými technologickými možnostmi nenechal unést. Uvědomuje si výhody i nevýhody novot a zároveň nezatracuje léty vypilované vyprávěcí postupy němého filmu. Kéž by více tehdy působících režisérů následovalo jeho zářný příklad. 80% Zajímavé komentáře: sportovec, NinadeL, Marthos (09.07.2013)

Nadčasové kriminální drama o vyrovnávání se s mučivým pocitem viny, kterým Hitchcock bravurně odstartoval svou hvězdnou kariéru a zároveň poprvé hlasitě naznačil, jakým obrazově perfekcionistickým a emocionálně silným směrem se bude většina jeho pozdějších filmů ubírat. Není to ještě zcela bez chyb a mistr se teprve učí kuchtit uspokojivě sytou atmosféru, ale myšlenkové vyznění je velmi silné a závěrečná scéna strhává za filmem parádní satirickou oponu... 80% (29.09.2015)

Je fakt, že postavy se občas chovají podle pravítka, ačkoliv jejich motivace je, hm,... řekněme diskutabilní. Ale kdo by to sakra řešil! Píše se rok 1929, obraz si konečně podává ruku se zvukem a Hitch pokládá setsakramentsky pevné základy žánru. Jen jedna věc mi nejde do hlavy - v onen kritický okamžik, kdy hlavní hrdinka zkontroluje kuchyňákem obsah vnitřností vilného chlíváka, neulpí na čepeli nebo jejím sněhobílém negližé jediná kapka malinovky... Že by mistrova nepozornost!? Nebo snad úlitba tehdejšímu nepříliš otrlému diváctvu...? (26.07.2010)

Jak jsme u Hitchcocka zvyklí je příběh zajímavý a nedpředvídatelný až do posledního záběru. Také je zde pár záběrů hodných mistra. Například geniálně zkratkovitě a jednoduše natočený záběr telefonického hovoru mezi starou paní a policistou. Či například řada střihů nechává tušit, že máme co do činění s člověkem, který prostě umí myslet filmem. Na druhou stranu si v sobě film nese dědictví němého filmu a to především v hereckém projevu a v délce záběrů. To co výtečně funguje bez mluveného slova však vypadá s mluvenými dialogy nepatřičně. Například neúměnrě dlouhé, střihem nepřerušené záběry na výrazy obličejů film zbytečně protahují a nejsou zrovna záživné. Působí to na mě tak, že zde Hitchcock sáhodlouze vypráví něco, co by se dalo bez problémů vložit do jedné třicetiminutové epizody jeho pozdějšího seriálu. (25.05.2009)

Ako svoj tridsiaty - druhý film legendárneho britského režiséra Alfreda Hitchocka, som si zvolil - BLACKMAIL, ktorý mal byť správne preložený, ako = VYDIERANIE. Anny Ondra, ktorá stelesnila Alice White, má v skutočnosti české korene, a je pekné, že práve ONA začínala v rannom Hitchcockovi. Jej priezvisko znie : Ondráková. K deju. Alice chodí s policajtom Frankom Webberom zo Scotland Yardu. V úvode vidím, ako je nasadený na akciu, kde idú polapiť nebezpečného vraha, je vidieť, že sa tu strieda ešte zatiaľ nemý film, ktorý neskôr prejde do zvukového. Na spoločnej večeri sa pohádajú, a nahnevaný Frank odchádza. Alice sa spozná s neznámym mužom, s ktorým sa dá do reči. Je umelcom, MALIAROM, ktorý si ju pozve do bytu. Neskôr sa ukáže, že má veľké chute znásilniť ju ! V sebeobrane ho dobodá nožom ! Ešte ani zďaleka netuší, že bola pristihnutá = In flagranti ! Frank príde na druhý deň na miesto činu, kde nájde dôkazy o tom, že sa tam nachádzala Alice. Nezmieni sa o tom svojmu nadriadenému, lebo to by znamenalo, že jeho lásku by zatvorili do chládku. Na rad prichádza zmieňovaný vydierač, a najväčšia, najlepšia filmová sekvencia bude v TRAFIKE, kde hlavnej páchateľke pracujú rodičia, a tam sa bude odohrávať vysiľujúca SEKVENCIA, ktorá predznamenáva, že sa tu ZRODILA nová LEGENDA, s brilantnými zárezmi do kinematografie. A následná naháňačka v britskom múzeu, sa mi zdala, ako veľmi nepodarená, trochu byť mimo môjho obliga. Réžia je výborná a pán, ešte zatiaľ malý, potom velikánsky MAJSTER HITCHCOCK, zaznamenáva svoje povestné cameo v autobuse, vyskytuje sa tu vydarené napätie, ktoré by sa dalo krájať, ale, čo mi vadilo, že všetko dôležité, podstatné sa odohralo v trafike, finále v múzeu, je odfláknuté, a tak preto volím pekný priemer, ktorý sa nemá za čo hanbiť ! (11.03.2017)