Ohnivé ulice

Motorky, neony, kožené bundy, zachmuřené výrazy, svižný střih a nedotažená zápletka, která se odehrává ve světě ovládaném mladistvými fantaziemi. Divák druhý den moc netuší, o čem to bylo, i když beru, že tehdy si to publikum rozhodně našlo. Motorkářským gangem je unesena rocková zpěvačka (přímo z podia), kdy ji rebel Michael Paré a drsná dívka se strašidelnou minulostí přivedou zpět. K tomu pár odboček, ale spíš uvědomění si, že jinak příběh nemá kam jít. Producent (celá vetřelčí série), scénárista a především režisér Walter Hill má (všelijaké) gangy evidentně rád, cítit je i jeho úchylka po westernech, pro současného diváka jde ovšem sotva o průměr… (02.08.2023)

Král osmdesátkové stylizace Walter Hill v jednom ze svých nejhravějších filmů. Streets of Fire mají ve Státech kultovní status a potvrzují nástup MTV generace, kde se jede hlavně na efekt. Hill se s dějem nesere a užívá si volnosti, kterou dostal od producentů Joela Silvera a Lawrence Gordona, užijeme si vybuchujících motorek (!), pěstí, prkených herců (a hlavně dialogů - Rick Moranis v jedné ze svých nejlepších rolí), ďábelského záporáka a spousty rock'n'rollu. Pokud nebude Ulice brát příliš vážně, je tady potenciál na nové GP. 75 % (06.05.2013)

Michael Paré je strašně nudný hovado a svým "nevýkonem" tahá film ke dnu. Na druhou stranu, Hill namíchal skvělý koktejl akce(při každém výstřelu bouchají motorky i auta), rokenrollu (na hudební vystoupení krásné Diane Lane je radost se dívat), pouliční atmosféry a přihodil ďábelsky přiteplenýho záporáka Willema Dafoea. 60% (22.07.2016)

No dle některých komentářů a vcelku vysokého hodnocení jsme čekal kvalitní film, ale tomu tak není. Herci nebyli moc sympatičtí (až na pohlednou Dianu Lane) a scénář taky nebyl nějaký zázrak (od rozhovorů počínaje, přez logičnost boje (motorkářský gang vlastně pořádně nebojoval, hlavní hrdina porazil kohokoli) po ,,náhodné,, setkání v baru či celkově trapné chování toho movitého přítele hlavní hrdinky)... Moc jsem se nebavil. = s bídou 2z5. (02.09.2011)

Zatímco Křižovatky byly rozhodně mnohem víc hudební, než akční, a v 48 hodinách zase nad hudebními čísly převládal akční děj, tady mám dojem, že se Walteru Hillovi podařilo skloubit obojí (docela unikátně) v přibližně vyrovnaném poměru... a vyšlo mu to dobře. Osmdesátkový specialista na „hudební akčňáky“ mě ani do třetice nezklamal a opět nabídl zábavnou žánrovou podívanou, která po celou dobu plně upoutala i mě, přestože akčním filmům až na výjimky moc neholduji a k dodnes často uctívanému stylu 80. let mám rezervovanější vztah. Ale tady vše na mě fungovalo. Bandy a protivníci si vyměňují dialogy často v krátkých drsných hláškách, Diane Lane uprostřed září reflektorů i špíny zapadlých nočních ulic dodává filmu jistý sexy půvab, Rick Moranis se svými elegantními obleky víc humoru a vrcholné střety na ulici s nádechem westernu jsou dokonalou esencí většiny z atraktivních ingrediencí Ohnivých ulic, opravdu ve velkém stylu. Navíc když se vrátím k Ry Cooderovi a jeho hudbě, nejenže skvěle dotváří atmosféru, ale např. ve scéně, kdy Tom u krátkého vydechnutí během akce zasněně pomyslí na Ellen, dokáže náhlou krátkou změnou do romantického motivu, velmi jednoduše (pouze hudebně) i vyjádřit pocity postavy. 4* z mé strany, bez jakékoliv nostalgie, opět na místě. [80%] (20.01.2023)