Chytilová versus Forman

Chytilová rozpráva francúzsky, Forman odpovedá anglicky a keď sú frustrovaní z nepochopenia toho druhého, plynulo prechádzajú do rodnej češtiny, aby o chvíľu znova pokračovali v jazykovom chaose pripomínajúcom bájny babylon. Nie len týmto je zaujímavý vášnivý názorový stret sedliackeho rozumu a analytickej experimentátorky, očividne tak fascinovanej ďalekou Amerikou. (12.02.2019)

Aneb Nafoukaná egocentrička podsouvá odpovědi skromnému umělci se smyslem pro humor. A jak to, ubohý divák asi mám hodnotit? Touhu Chytilové za každou cenu se prosadit, přidat něco svého nechť si ponechá do hraných snímků, zřejmě nepochopila, že to není dokument o ní. Tak o o je těžké smířit se s tím, že jednou se nemluví jen a jen o vás, když víte, že jste středobodem vesmíru. Možná jsem se měla dříve podívat na nějaké povídání, v němž Chytilová adorovala Chytilovou. Koho jiného, když věděla, že je nejdokonalejší. Nu, konečně vím, co mi vadí na jejích filmech, to abnormàlně nabubřelé ego. Nemà smysl pátrat po tom, proč se dva Češi spolu baví francouzsky a anglicky. Těch pár momentů, kdy zbytnělé ego Chytilová náhodou drží bobříka mlčení a ani se neopají pohledem na americkou architekturu a skejťáky, předkládá Forman svoji životní filozofii a je to zcela fascinující. Ale megaegu se vždy podaří nevitlivě zasáhnout a přerušit tok jeho myšlenek a zničit tak magičnost okamžiku. Samotný dokument je určitě ten nejhorší, který jsem kdy o kom viděla, protože není o dané osobnosti, ale o dokumentaristovi. Za ty skvostné oksmžiky s Formanen navzdory Chytilové je to průměr. (28.10.2019)

Chytilová versus Forman je bytostným filmem bojovné režisérky. Dokumentární formát je pouze prostředkem k niterné výpovědi, formou stylizace, subjektivní životní zkušeností. Život je v pohybu, vše plyne ve svém disharmonickém souladu až ke konečné jednotě. V ní jsou otisky jednotlivého základem společenské zkušenosti, subjekty se nestávají objekty, nýbrž splývají v objektivizovanou skutečnost. Umění z fenomenologického hlediska odkrývá pravdu z její zakrytosti, pravdu ve smyslu skutečnosti. A byť jde o skutečnosti subjektivní, mají schopnost sami sebe objektivizovat, byť ne v celém svém niterném dopadu. Chytilová vnímá film jako prostředek k odhalování skutečnosti, proto své výpovědi stylizuje, aby každá jednotlivost dostala svůj význam jako jednotlivost i součást celku. Své přesvědčení sebevědomě prezentuje. Film, potažmo umění má své určení v odhalování skutečnosti, přestože se podstatná část toho, co se vydává za umění, stala pod vlivem okolností jen kulturním produktem a přestala plnit své základní určení. Zajímavá snaha o bytostné niterné sdělení. (20.01.2024)

"Viděl jsem tolik skvělých herců špatně obsazených do role. Nevím, proč to je, ale někdo je skvělý v nějaké roli, jiný ve všem, někdo jen jednou za život. Herectví je pro mě tajemstvím. Nesmírně to obdivuju. Je skvělé, když někdo umí hrát. Jsem naštvaný, když to někdo neumí. Když je někdo moc předvídatelný nebo mechanický, průhledný, to mě naštve, cítím se být podvedený. "Svoboda moci jít za štěstím je samotné štěstí." (11.02.2019)

Dvě největší osobnosti vedou smysluplný dialog, přičemž Chytilová se ptala proč a Forman odpovídal proč ne, a i když jsou oba jako voda a oheň a každej měl svůj přístup, oba dělali smysluplný filmy, každý po svém a tak to má být, závěrečný obejmutí pak bylo nefalšovaným gestem umělecké pospolitosti. (02.02.2019)