Noc v opeře

"Nebylo by lepší vměstnat kajutu do kufru?" V polovině filmu jsem byl tak dobře naladěn, že jsem chtěl dát čtyři hvězdičky, jelikož to dobré, co bylo na Kachní polévce, se přeneslo i do úvodu. Nicméně okolo čtyřicáté minuty přichází úmorná čtvrthodinová hudební vložka, která později předává štafetu slabší druhé polovině filmu, kde se paradoxně nachází nejlepší scénka z celých 87 minut - stěhování postelí a jiného nábytku, kterou si osobně zapisuji na již tak početný seznam nezapomenutelných momentů v historii komiky. V tomto časovém období ale se také vrací mnou nepříliš oblíbené němé hříčky v podání Harpo Marxe, který mi ani zde nepřišel dvakrát zábavný, je mi líto. Ještě bych se vrátil ke zdejší hudbě - je sice zajímavé vidět, kde se patrně inspirovali tvůrci Simpsonových se svými občasnými písněmi, jenomže zatímco v tomto pokročilém stádiu vývoje moderního amerického humoru mají vsuvky nějaký smysl, zde by šly v pohodě vystřihnout, aniž by celek nějak utrpěl. Přesto jsou zde aspoň nějaká pozitiva, která drží příběh nad vodou prakticky až do konce - dle mého názoru se zlepšil Chico Marx, který je staršímu bratrovi vyrovnaným partnerem. Co se samotného Groucha týče, čím dál více je mi sympatická jeho ukecanost a je tak jedním z mála komiků, na kterého sedí sportovní metafora "he shoots, he scores". Myslím, že sami uznáte, že zde vypsané dvě hlášky od něj nestačí. Bohužel, abych jeho um mohl někdy plnohodnotně ocenit, potřeboval bych vidět nějaké jeho sólo, jelikož ho sourozenci s rytmikálními pasážemi poměrně brzdí. Verdikt tedy opět podobný - oceňuji průkopnické hledisko, které ale nezakryje hluchá místa. Přesto Kobylkářům, respektive Kokosovým ořechům šanci dám. "Apartmán 58, prosím pomalejší rychlostí než třicítkou." (09.06.2010)

Můj první film s bratry Marxovými a musím se přiznat, že mi chvíli trvalo přivyknout jejich stylu. Konečný rezultát: Pokud akceptujete, že se nedíváte na "film" nýbrž na grotesku, že se děj velmi přímočaře posouvá z bodu A do bodu B, okořeněn různými scénkami a v mnoha místech absolutně uletěným a stejně přímočarým humorem, není možné dát nic jiného, než plné hodnocení. ■ Z bratrů je mi nejsympatičtější Groucho - za nejkreativnější humor (aktuálně mě nenapadá jiný herec, který by ze sebe v jednom filmu vychrlil tolik jedinečné slovní komiky) a úsměvné "pomrkávání" do kamery. Harpa nemusím - na druhou stranu jeho postavu akceptuji, protože bez ní by celý film neměl takové kouzlo. ■ P.S. Píseň Dream of You, kterou hraje Chico na lodi na klavír, se objeví i ve filmu Zpívání v dešti. (19.02.2011)

Noc v opeře je jedním z nejsyntetičtějších děl bratří Marxových. Neomezuje se na jediné prostředí, jehož životní styl a stereotypy s ním spojované perzifluje, ale gejzírem gagů a vtípků zasahuje celý soudobý svět. Důslednost, s jakou tito sourozenci rozkládají zdivadelněnou moderní společnost, sociální necitlivost i vyprázdněnou řeč, je obdivuhodná právě tak jako všechna jejich hudební čísla včetně souboje v orchestřišti, který bezděčně předznamenává nástup nové hudby. (25.02.2024)

Noc v opeře není zábavou mi nejbližší. Bratři Marxové jsou typickými představiteli příliš neurvalých amerických klaunů, a ty já nerad. Na druhou stranu představovala Noc v opeře zlom v jejich filmových výstupech, kdy se stali o mnoho méně hrubými než v jejich předchozích filmech pro Paramount (Noc v opeře byl jejich prvním pro MGM). A příčinou byl i zkušený režisér Sam Wood, známý svou snahou o dokonalé scény, čímž otupil nevypočitatelnou zuřivost bratrů. Přesto mnohé, co tady ostatní vnímají za nejzábavnější, u mě nemá stejný účinek. Pro můj vkus situace častokrát nejsou ukončeny zavčas a jsou protahovány do úmoru, byť jsem se na začátku těch vtipů též spontánně zasmál, tak na jejich konci jsem trpěl. Za nejzábavnější považuji komická hudební čísla, svižnou akrobacii a složitou choreografii masy. Slovní hříčky se pohybují na hraně jadrně nihilistického nadhledu a trapnosti vůle z neúměrného setrvávání ve smyčkách. Hvězdami klaunského pobavení na americký způsob jsou: nevyzpytatelný, hrubiánský a dobrácký zaměstnanec newyorské opery v nestálé a v nejisté pozici Otis B. Driftwood (vůdce Groucho Marx), samozvaný manažer dosud neznámého italského operního pěvce Fiorello (příjemný Chico Marx) a nespolehlivý garderobiér arogantní italské operní hvězdy Tomasso (potměšilejší Harpo Marx). Z dalších rolí: mladá, nadějná a romanticky věrná operní pěvkyně Rosa Castaldi (Kitty Carlisle), její miláček, dosud neobjevený pěvecký talent, schovaný v operním sboru, Riccardo Barone (tenorista Allan Jones), nafoukaná operní hvězda z Itálie Rudolfo Lassparri (Walter Woolf King), ze sabotážních kousků vypečené trojice nervózní šéf newyorské opery Herman Gottlieb (Sig Ruman), bohatá dědička a proto mecenáška newyorské operní scény Claypool (Margaret Dumont), nebo neústupně nedůvtipný newyorský policejní seržant Henderson (Robert Emmett O'Connor). Noc v opeře je slavnou zábavou filmové historie, která mě sice neohromí, ale ani neurazí. Nakonec jde o charakteristickou klaunskou zábavu na americký způsob (a neurvalost je tady ještě uměřená). (01.10.2021)

Lituji svého defétistického postoje vůči bratřím Marxům v mladých letech. Teď se to ale prostě dohnat nedá. Jeden film jsem přesto zkusil, a další už nebudu. Snažil jsem se také představit si, jak bych se na to díval před padesáti lety. Určitě bych byl vstřícnější, ale od té doby, co jsem měl děti a prožil s nimi všechny jejich klauniády, mě už nějaké vytříbené slovní obraty mohou sotva zaujmout. Navíc si myslím, že se tento žánr už hodně vzdáli i samotnému pojmu pojmu "film". (23.12.2018)