Mžitky

Andrzej Wajda sa nemohol rozlúčiť so svojimi divákmi lepším spôsobom ako týmto filmom. Príbeh umelca s fyzickým handicapom, ale silnou vôľou pracovať je v príkrom rozpore s dobou, v ktorej tvoril a učil. Povojnový nástup komunistických diletantov vo svete umenia ( pochopiteľne nielen v tomto obore ), ktorí bojujú proti významnému umelcovi Władysławovi Strzemińskému a zničia mu profesný i súkromný život, je razantný a nemilosrdný. Poznáme to aj z našich končín, Wajda však dodal snímku aj vizuálnu temnotu, nevľúdnosť prostredia a tieseň. V tomto bezútešnom svete sa úmyselné strohé repliky umelca v konfrontácii s mocou týčia ako majáky vnútornej sily, odhodlanosti a nezlomnosti. Bogusław Linda stvárnil svoju postavu excelentným spôsobom, bola radosť ho sledovať v každom zábere. 4+ (29.06.2017)

Strhujúci a excelentní... Za kamerou je pán Režisér Wajda, ktorý v požehnanom veku, nakrúca pôsobivý m-a-s-t-e-r-p-i-e-c-e, a zároveň svoj posledný film, čo sa dá považovať, ako vôbec jeden z najlepších v jeho bohatej, tvorivej kariére. Pred kamerou je naprosto geniálny pán Herec Linda, ktorý stvárnil umeleckého jedinca, poľského avantgardného m-a-l-i-a-r-a Wladyslawa Strzeminskiho, ktorý mal jednu, jedinú, veľkú, preveľkú smolu, ako to takú, že bol „v nesprávnom čase na nesprávnom mieste” ... Tvoriť v „hlbokom socializme” , v totalitnom Poľsku, tak ako mi káže srdce, tak to skôr, či neskôr, bude niekomu poriadne vŕtať v hlave... ! Systém, ktorý zničil človeka, že sa hovorí : „Vyšiel na psí tridsiatok, je ešte veľmi slabá náplasť” . Film rozoberá jeho posledné obdobie života z troch strán : Skúma napríklad vzťah s jeho dcérou Nikou, ktorá sa už podriadila tomuto systému, ktorý hlása : „Kto nepracuje, nech ani neje” , ale má ešte v sebe niečo z tvrdohlavosti svojho nezlomného otca. Potom sa pozerám na obdiv jeho študentov, ktorým prednášal na Univerzite, a keď mu toto právo odňali, začali chodiť k nemu domov, a nadšene vstrebávať nové poznatky. A nakoniec, bohužiaľ, sa prizerám na márny boj so systémom, ktorý neradno poraziť, či zlomiť, zostávalo len emigrovať, na čo sa neodhodlal, asi aj preto, že prišiel v prvej svetovej vojne - o ruku, aj o nohu. Dá sa povedať, že mrzákom sa stal, a akoby toho nebolo ešte málo, hádzali mu v jednom kuse polená pod kolená... Maximálne do kolien ma dostáva stvárnenie postavy Strzeminskiho, kde podáva Boguslaw Linda neuveriteľný herecký výkon, aký som nevidel, ani vskutku nepamätám ! Naozaj, niečo naprosto neobyčajné, ojedinelé, výnimočné, presvedčujúce, odhodlané, povestné !!! Radšej sa treba venovať filmom, ktoré človeku niečo dajú, ako zabíjať čas mnohými odpadovými tzv. „green screen” , t. j. veci, čo vznikajú takmer na kompletku pred zeleným plátnom, lebo z toho dokáže určitý jedinec tak ohlúpnuť, že sa s tým už potom nedá nič robiť... Len teraz vzniká taká otázka. Dokážu sa títo ľudia pozerať na takýto film ? (05.11.2017)

Andrzej Wajda napriek uznaniu presahujúcemu hranice Poľska si ma získal iba v teenagerskom veku filmom Popol a diamant. Odvtedy som márne v jeho tvorbe hľadal film, ktorý by sa popolu čo i len priblížil. Ani s Odrazmi to nebolo iné. Už som si myslel, že doba na reflexie stalinizmu už prešla a nie je tomu tak. Opäť vstávajú zlovestní  primitívi a snažia sa nadviazať na minulé úspechy. S filmom mám problém v tom, že neviem, či ide o kritiku doby alebo biografiu avantgardného maliara. Ani jeden z pohľadov nie je dotiahnutý do konca. A tak zapamätateľnou je pre mňa ostáva iba dcérka tvrdohlavého maliara, ktorého napriek prianiam aparátčikov nezrazila električka. (17.04.2024)

Schematismus, popisnost a dořečenost takřka socialisticko realistické intenzity (což je vzhledem k tématu filmu obzvlášť pikantní). Hlavou mi vrtá jediná otázka: Byla dcera hlavního hrdiny i ve skutečnosti robot? Ale vážně: Chybí tomu jakákoliv metafora, nadhled, rafinovanost - ba co hůř: autorský rukopis. Na jednu stranu je jistě obdivuhodné, že někdo dokáže na sklonku života natočit takový film. Na druhou stranu je to tak superslabý odvar toho, co Wajda točil ještě v 80. letech (nemluvě o vrcholech v letech 50. až 70.), že se člověk prostě neubrání smutku. (11.04.2017)

Kloubouk dolů, Mžitky jsou víc než jen důstojným rozloučením s neuvěřitelně dlouhou, plodnou a úspěšnou tvůrčí kariérou nejvýznamnějšího polského filmaře Andrzeje Wajdy. K tomu, co dokázal natočit na prahu 90 let, se převážná většina jeho kolegů nedokáže přiblížit v průběhu celé své tvorby. Jeho poslední snímek patří k tomu nejlepšímu, co kdy natočil, jakkoliv je znát, že v tomhle věku už nijak neexperimentoval a konzervativně sázel tzv. na jistotu. Každý záběr nicméně prozrazuje filmaře s jasnou představou, co chce a jak toho dosáhne, schopného pracovat s filmovým jazykem a především schopného vyprávět příběh a sdělovat informace o svých postavách obrazem. Ani stopa po typické užvaněnosti českých filmů. Wajda si vybral látku, která mu umožnila představit silnou, mimořádnou osobnost polských dějin a zároveň vypořádat se jejím prostřednictvím s faktem, že si sám ve svém mládí s režimem tak trochu zadal. Do konfrontace se systémem narozdíl od svého hrdiny zkrátka nešel, jakkoliv od začátku místní poměry a dobu převyšoval. České vyrovnávání se s démony nedávné minulosti většinou nebývá přesvědčivé a umělecky na výši. Wajdův obrázek přelomu 40. a 50. let, kdy stalinismus ve střední Evropě nabyl maximálního vlivu, je sugestivní možná i proto, že tu éru osobně ještě sám zažil. Polsko z těch časů je ve Wajdově vyprávění nevlídné, plné tísnivé atmosféry, není v něm místo pro optimismus, jen místy přežívá vzdor a ostrůvky lidské solidarity. Samostatnou kapitolou je výkon Boguslawa Lindy v hlavní roli, kdy podal tak fantastický výkon, že opravdu máte pocit, že si končetiny v zájmu role skutečně nechal amputovat. Poctivé 4* s tím, že budu ještě hodně přemýšlet, jestli za celoživotní zásluhy nenadělím Wajdovi i tu pátou. Zasloužil by si to. Celkový dojem: 85 %. (16.05.2017)