Stud

Stud ve vesnické zábavě u Helgeho a stud v Hoří, má panenko! - u obou trapný, u Formana mistrovsky atraktivní, u Helgeho realističtější, byť podle mého špatně analyzovaný - lidem je to ve skutečnosti fuk, kdo se poškrábe nahoru. Bavil mě dlouho Pántik, než mi pak došlo, že je jeho váhání trochu manýra, a že podobně vypadal i Okres na severu. Nejsilnější na tom shledávám atmosféru jihomoravské vesnice - nikterak pěkné, v noci spíš halucinační. Tam se to opravdu blíží strohosti obrazů raného Antonioniho - náležitě prosetého východem. Havelkova hudba je lepší, když nenapodobuje lidovou hudbu. (10.06.2019)

Ladislav Helge odvedl skvělou práci se slovenskými herci. Pántik je prakticky Pláteník z Okresu na severu.  On má charakter (a taky připosranost, jako každý komouš). Bojí se strany, že ho sundá a za to může Kvasil! Ta zrůda , špatný soudruh a prcačkář! Ve straně! "Za toho kus žvance ti mám být vděčná?" řve Ida Rapaičová a začne ze sebe trhat podprsenku. Ona je dcera, nikoliv milenka. A zase Helgeho nešťastný Mikulov, lidi ho tam nenáviděj a ví proč! Je to drama, které moji přátelé v USA těžko pochopí. (21.09.2023)

První muž okresu a jeho nenadálá ztráta sebejistoty o vlastní nenahraditelnosti. Vždyť on přece vždycky chtěl pro lidi to nejlepší, tak proč se najednou nemůže podívat do očí ani sám sobě? Psychologický film stojí na výborném výkonu Júlia Pántika a chytřejším scénáři, než by člověk u takovéhle látky čekal. (22.02.2009)

Pro mě nejlepší Helgův film, který výborně vystihuje podtsatu funkcionářství, které sice můž emít dobré úmysly, ale právě skutečnost proti nim postavená z nich může udělat i zápornou stránku (přílišný strach o zachování čistého štítu a vydobité příkladnosti, stylizace do "svědomí socialismu", jenž se příliš křečovitě drží svého, jelikož o ostatních ztrácí jakékoliv iluze, on sám, spravedlivý, proti všem). aniž by v příběhu o něco vůbec šlo - jen bouřka po dlouhém horkém dusnu, která se přežene, zase se vyjasní s tím, že se obdobné dusno může vracet. Helge zde dotahuje spjatost povětrnostních podmínek se stavem člověka či společnosti k dokonalosti :) Stejně tak nabízí i řadu působivých scén - svlečení dcery je trochu efektní, stejn ějako vypjatý paranoický stav na náměstí, ale například trapné mlčení v jzd jako projev studu je pro mě Helgeho realizačním vrcholem. Přesto však trochu zamrzí přílišná metaforičnost promluv, skřípání některých hereckých výkonů i zbytečně retrospektivy, které nic nového neříkají, snad jen aby konečně Helge nebyl znovu nařčen z příliš klasického způsobu vyprávění. Alespoň, že ruční kamera a její pohyblivé záběry působí velmi autenticky. (12.01.2010)

Politická psychologie je osobitý obraz Ladislava Helgeho, to bylo jasné už od Jarního Povětří. Ve svém posledním snímku utahuje smyčku ještě pevněji. Částečný rozklad jednoho, podle jeho slov, poctivého soudruha, který ač vidí kolem sebe antény a motorky na každém dvorku, je v prakticky slepý. Brýle reality nasazuje kolega Kvasil. Otřes činu je znát, už není čas na babičku bloudící po úřadě, ani na kamarádskou výpomoc s bytem, on ví, komu slouží. Oni jsou schopni všeho. Hlavní je, vše vidět na vlastní oči, ovšem, všichni mlčí. Stud je všudypřítomný, ale pomíjívý, druhý den se lze opět schovat v davu. Slunce svítí, budujeme dál, soudruhu předsedo. Režisérův pohled do budoucnosti národa je o střetu s pravdou (agronom), o věcech budoucích, o přiznání a důsledku. Nelze se ohlížet. (06.10.2013)