Dívka ve vlaku

Zkouknuto poprvé a nejspíš naposledy. "Dívka ve vlaku" je příběhově velice slabá a nemá ani jednu jedinou sympatickou postavu. Otravná a docela nebezpečným způsobem šáhnutá alkoholička Emily Blunt neustále jezdí (vlakem) kolem domu svého ex a jeho nové manželky Rebeccy Ferguson. Jednoho dne si v sousedním domě (z vlaku) všimne atraktivní bloncky Haley Bennett, jejíž (z vlaku) pohádkový život se pro ni stane jakousi modlou. A tak se není čemu divit, že když Alkoholička (z vlaku) zahlédne na balkoně Bloncku s jiným chlapem než obvykle, vystoupí (z vlaku) a vydá se to té blonďaté děvce vytmavit. Počkat... Opravdu se není čemu divit? Já bych tedy řekla, že se JE čemu divit, protože tohle rozhodně není NORMÁLNÍ chování. Ale abych to nezakecala nastavením svého morálního kompasu, Bloncka zmizí a Alkoholička se probere kdesi v lese s totálním opileckým oknem. Zbytek filmu se samozřejmě točí kolem snahy vybavit si, co se stalo, a zakončuje ho velmi prosté rozuzlení s celkem logickým zvratem. P.S.: Mysteriózní? Nope. (18.06.2023)

Nie som príliš sklamaný, ale od filmu som čakal viac, vzhľadom na to, aký bum bác narobila kniha. Za najväčší problém považujem ľahkú predvídateľnosť deja, čoho dôsledkom bolo, že snímok pomerne skoro upadol do miernej nudy a nezaujímavosti. Žiaden nápad alebo zaujímavejšie rozuzlenie sa nekonalo, skrátka chcelo by to trochu oživiť scenár. Ale aspoň kamera bola pekná a herci slušne zahrali, takže sa to dalo s ľahkosťou prežiť. Druhý krát by som si to ale už nepustil. 65/100 (09.01.2017)

Stejně jako při čtení předlohy se nelze vyhnout srovnání se Zmizelou. Oba filmy mají noirově ponurou vizuální stylizaci (v případě Finchera jde o signaturu, v případě Taylora spíše o nápodobu), oba ukazují manželství jako životu nebezpečnou hru plnou manipulace, lží a přetvářky (ve Zmizelé s cynickým nadhledem a ironickým odstupem od postav, v Dívce ve vší vážnosti), v obou se střídá více vypravěčů (ve Zmizelé s větší promyšleností). Dívka ve vlaku výrazněji než lehce misogynní Zmizelá cílí na dospělé divačky, které prostřednictvím Rachelina příběhu nabádá, aby spoléhaly samy na sebe, ne na to, co jim říkají a co po nich chtějí druzí. Zvlášť muži. ___ Daní za důrazný pro-ženský apel je stejně jako v knize závěrečné převrácení rolí oběti a viníka, které značně degraduje působivost a zpochybňuje význam předloženého portrétu alkoholičky. Film, stojící více na silných hereckých výkonech než na hrátkách s vyprávěním, je totiž z velké části koncipován ne jako kriminální thriller, ale jako psychologická studie vnitřně nejisté ženy, která hledá ztracenou (sebe)důvěru. Závěr, doplněný oproti knize o nadbytečný epilog, tento pocit studu a viny, zesilovaný v průběhu celého filmu za přispění výborné Emily Blunt, náhle neguje. Podobně jako v mnohých Hitchcockových thrillerech o přenosu viny se ukazuje, že pachatelem byl někdo jiný, než film dosud naznačoval, čímž je v tomto případě ovšem vyřešena pouze kriminální rovina vyprávění, nikoliv ta psychologická, která vyznívá neuspokojivě. ___ Díky grafické návaznosti záběrů a přesně načasovaným střihům se Taylorovi daří navodit dojem plynulosti a propojenosti jednotlivých segmentů vyprávění, potažmo jednotlivých vypravěček. Flashbacky ukazující různě vzdálené epizody ze života Megan zvyšují napětí ohledně toho, k čemu ve skutečnosti došlo. Stejně jako Rachel s pamětí poznamenanou usrkáváním vodky přitom známe pouze fragmenty reality a celkový obrázek si musíme průběžně doplňovat a upravovat na základě nových informací. Stejně jako protagonistka zároveň na základě dostupného kontextu mylně vyvozujeme, koho v některých představách vidíme. Nespolehlivé vyprávění tak nepůsobí jako scenáristický kalkul k ošálení diváka, ale je organicky propojené s duševním stavem a kognitivními schopnostmi hlavní hrdinky. Ve výsledku jde o semknutý a soustředěný film, jehož většina nedostatků (nezvládnutý konec, absence nadhledu, místy melodramaticky křečovitá tragičnost) vyplývá z knižní předlohy, případně souvisí s diváckým očekáváním (ne thriller, ale drama). Jestli vnímáte partnerské vztahy jako cynickou komedii, při které někdy tuhne úsměv na tváři, vaší oblíbenou vztahovkou zřejmě zůstane Zmizelá. Jestli preferujete tragičtější polohu, možná vám lépe sedne Dívka ve vlaku. 80% (06.10.2016)

Girl on the Drogs aneb psycho film o psycho postavách, jakoby měl Institut mentálně chorých dny otevřených dveří, v tomto případě směrem ven. Beru vedení příběhu a budu asi jeden z mála, komu ten konec nijak zvlášť nevadil. Bikproublm mám s celým filmem, asi mi film o několika bláznech (to je terminus technicus) nepřišel vhod. Ne fakt se v době, kdy mám doma necele dvouměsíčního synka, nepotřebuju vyžívat v prvoplánově degradovaných charakterech s utopenými miminky, brbrrrrrr. Dva puntíky za to, že ženy v tomto filmu ještě považují děti za obrovský poklad a ne za vedlejší nechtěný produkt "šup sem-šup-tam". Velké mínus za to, že dvě z nich si tu nevěru užívaly. A Emilka opět výborná. (07.07.2017)

„Můj manžel mi říkával, že mám bujnou fantazii. Nemůžu si pomoct.“ Na film jsem se strašně těšil. Asi až moc. Zpočátku jsem byl dost nadšený. Neustálé divákovo tápání, co se hlavní hrdince jen zdá a co je skutečnost, všudypřítomné tajemno, napětí. Postupné odkrývání pravdy a přehodnocování názoru na všechny hrdiny a vůbec celé dění. A aby toho nebylo málo je člověk ještě víc dezorientovaný flashbacky týkající se jednotlivých postav. Potud vše správně. Ale od „zmizení“ to pomalu ale jistě začne skřípat. Nejdřív mě začala dráždit policie (především hlavní detektivka), ta působila jako skupinka mírně zaujatých úředníků, kteří jakoby mimochodem mohou sem tam někoho vyzpovídat a promluvit mu do duše. A od chvíle „prozření“ se už jen kupila klišé, což bohužel vydrželo až do konce (o tom, jak se pak jedna z postav začala z ničeho nic chovat strašně hloupě, snad raději víc psát nebudu). Herecky tomu suverénně vládne Emily Blunt (a to i za vydatné pomoci maskérů), ale na víc než lepší průměr to už nevytáhne ani ona. (28.01.2017)