Hvězda

Nostalgie po zenitu někdejších kvězdných kariér slavné předúnorové generace velkých českých hereček a herců a pocity, které zažívají ve věku i milosrdném, i krutém: krutém léty. která nelze smazat, milosrdném zdravím, jež přetrvává a šancí, kterou stále nabízí. Mnohé z toho, co o padesátých letech víme dnes, si tehdy nikdo nedokázal představit; cenzura, služka režimu režimu-firmy na falšování historické paměti, tehdy opět brala křídla i odvahu těm, kteří se snažili být právi tak závažnému tématu. Jiřina Štěpničková v nesnadné úloze stárnoucí někdejší filmové hvězdy, obklopena svými vrstevnicemi Zitou Kabátovou, Natašou Gollovou, Nelly Gaierovou, Marií Vášovou, k nepoznání změněnou Marií Glázrovou, Gustavem Nezvalem, Marií Vášovou už tím, na jaké úrovni odehrává nezaslouženě příkrý odsudek nejen o svém herectví, ale o celé velké generační skupině českých dramatických umělců, dokazuje, o jak velké a výrazné osobnosti se vlastně jednalo; prakticky všechny se dokázaly vcítit a vplynout do civilního herectví té doby . Mozaika velkých sebereflexních rolí jedné generace je přitom vyvažována neméně zdařilou skupinou skeptické generace sebevědomých šedesátých let. Květa Fialová, Jiří Adamíra a naprosto atypický a přitom brilantní Josef Abrhám jen dotvářejí tu vlastně jakobyvrcholnou a přitom krizovou dobu režimu, který měl za to, že se z chtěně revoluční skutečnosti stal všeobecně respektovaným všedním československým dnem. I v takové době a i s tak ošidnými pocity se dalo - dnes se mladší z nás tomu zdráhají uvěřit - žít. Plnohodnotně a vlastně i šťastně žít. Některé scény (letkisová, dialogy vnučky a babičky) jsou v tomto ohledu až dokonalé. Film ve svém celku výstižně líčí všední den komunistického Československa v jeho odstínově až překvapivě bohaté šedi. Šedi, která pro dobovou současnost byla barevnou. I když ne tolik, jak by si byla přála. A méně, než tehdy bylo možné byť i tušit. (12.10.2008)

Těžko říct, s jakými pocity přijala Jiřina Štěpničková hlavní roli stárnoucí herečky, o kterou není zájem, když sama prošla drastickou zkušeností několika let vězení v 50. letech. Z hlediska dokumentaristiky je Hvězda záslužným počinem, když se podařilo do něj dostat většinu prvorepublikových hvězd (chybí jenom Hana Vítová a logicky Adina Mandlová). Film má dvě úžasné scény. Kratičký moment, kdy Marie Glázrová přičichne k sušenkám, jestli jí hostitelka nepředložila nějakej prošlej shit, výborně dokresluje sociální postavení dávné hvězdy, která lže sobě i ostatním, jak je na tom dobře. Druhá skvělá scéna je s Josefem Abrhámem. Rozhovor herečky a mladého režiséra není rovnoprávným dialogem, ale překvapivě obráceně než jak by to mělo být vykresluje situaci dvou lidí, z nichž jeden dává (nabízí) a druhý bere (prosí). Hvězda je prostě dobrý film. A Jiřina Štěpničková měla na svůj věk krásný nohy. Taky je furt ukazovala:-) (15.11.2008)

Oficiální text distributora moc nechápu, zřejmě je psán podle hesla "Připrav se na nejhorší, budeš příjemně překvapen." Hlavní hrdinka je v letech, není ani tak zahořklá jako spíš osamělá. Dělá si iluze, doufá v novou roli, hraje si na dámu, občas si na ní někdo vzpomene a dostane nějaký štěk. Film nepostrádá vtipné momenty, ale zároveň odhaluje jak se děvčata baví těsně před šedesátkou. Herečka působí vcelku přirozeně a vyznívá optimisticky, navzdory odrazujícímu komentáři oficiálního distrubutora. Scénář: Jiří Hanibal, Bohumila Peychalová, pomocný režisér Ota Koval (18.06.2014)

Poúnorový komunistický režim odklidil ze scény celou jednu generaci herců a hereček, kteří se až na drobné výjimky v dalších letech před filmovou kamerou jenom míhali. Byli vděčni za každou, byť tak nicotně bezvýznamnou šanci připomenout se svému bývalému publiku i dorůstajícím divákům vlny let šedesátých. Jiřina Štěpničková tu v psychologicky náročné postavě rozkrývá svou minulost, která je v mnoha ohledech podobná ústřední hrdince. Degradace hvězdné slávy a životního úspěchu je konfrontována s přibývajícím věkem i měnící se celospolečenskou situací. Přítomností dalších generačních vrstevníků Kabátové, Glázrové, Gaierové, Gollové, Nezvala a Záhorského se odkrývá poněkud zaprášené album prvorepublikové nostalgie, která s sebou nutně váže vzpomínky a hořké bilancování nad promarněným, ale svým způsobem naplněným životem. Tato ironie osudu se pak až příliš shoduje se skutečnou realitou většiny hereckých představitelů a vlastně nám tu zanechává pochmurnou výpověď o pomíjivosti mládí. (12.10.2008)

Takové malé české Sunset Blvd zde ale v podání nestárnoucí československé herečky-bývalé hvězdy 30-40 let Jiřiny Štěpničkové (ve filmu Slávka Hradilová), která se zde snaží navázat na někdejší kariéru (která v mnohém připomínala její skutečné nelehké osudy po roce 48') ale i dalších hereckých osobností zejména tedy těch ženských...Vůbec obsazení bylo neskutečné ale příběh bohužel slabší.. (12.10.2008)