Hvězda

Jiří Hanibal v šedesátých letech, tak to je můj člověk. A to nejen proto, k jakým hrdinům se obracel – dětem, dospívajícím a starým –, ale především proto, s jakým porozuměním k nim – těm nejcitlivějším a nejzranitelnějším – přistupoval. Ve Hvězdě zpracovává asi svůj nejsložitější portrét, protože jednak proniká do duše staré ženy – a pak je onou ženou herečka, tudíž žena vícera tváří. Osamělá prochází filmem, aniž by někdo dokázal přesně říct, co právě cítí; jen ve chvílích, v nichž se nějakým nečekaným poryvem smekne to očekávané, a vrásky se bezděčně pohnou, sezná, že došlo k něčemu konečně opravdovému. Jiřinu Štěpničkovou si přitom Hanibal vybral dokonale, protože úloha, do níž ji obsadil, jí musela být důvěrně známá. Banální filmy, banální role… ba dá se říci, že i banální doba, kterou tvoří ti, kteří již nedokáží docenit detail, a právě na podrobnostech Hanibal své vyprávění postavil: nejde přitom jen o mimiku, již svěřil starým dámám; tak třeba: žena vybíhá z tramvaje a teprve až tehdy si bere taxi do nedaleké vily, kde vrací zapůjčené kožešiny – a právě ten automobil, který si spontánně zvolila, označení „taxi“ nenese… Hraje tak současně před řidičem i před kamarádkou, jíž ty „lišky“ vrací; ovšem oni oba vědí… a ví to i ona… Nejsilnější jsou ale ty ohleduplně zachycené okamžiky v osamění, kdy s ženou hovoří jen její příbytek. Sám jsem se dlouhá léta tázal, jak zní ta „babí hodina“, jaké znění spoluutváří život „starých žen“, a takto jsem si nakonec odpověděl: https://recordingsontheroad.bandcamp.com/track/la-reine-gu-pe-queen-wasp (01.12.2021)

Poúnorový komunistický režim odklidil ze scény celou jednu generaci herců a hereček, kteří se až na drobné výjimky v dalších letech před filmovou kamerou jenom míhali. Byli vděčni za každou, byť tak nicotně bezvýznamnou šanci připomenout se svému bývalému publiku i dorůstajícím divákům vlny let šedesátých. Jiřina Štěpničková tu v psychologicky náročné postavě rozkrývá svou minulost, která je v mnoha ohledech podobná ústřední hrdince. Degradace hvězdné slávy a životního úspěchu je konfrontována s přibývajícím věkem i měnící se celospolečenskou situací. Přítomností dalších generačních vrstevníků Kabátové, Glázrové, Gaierové, Gollové, Nezvala a Záhorského se odkrývá poněkud zaprášené album prvorepublikové nostalgie, která s sebou nutně váže vzpomínky a hořké bilancování nad promarněným, ale svým způsobem naplněným životem. Tato ironie osudu se pak až příliš shoduje se skutečnou realitou většiny hereckých představitelů a vlastně nám tu zanechává pochmurnou výpověď o pomíjivosti mládí. (12.10.2008)

Takový slakokyselý film. A mám tím na mysli herečky a herce, kteří se v tomto filmu objevili. Povětšinou se jednalo o hvězdy československého předválečného filmu, na jejichž slávu padal prach. Je zřejmé, že většina z nich věřila, že budou slavní a ve filmu obsazovaní navždy a po roce 1945 o ně najednou nebyl zájem a museli se živit jak se dalo a jak režim dovolil. Důkazem je třeba hlavní mužská hvězda bývalých časů v tomto filmu - Gustav Nezval, o němž jedna z dam prohlásí, vždyť je to právník, tak se uživí. A druhá odpoví, jo dneska nemáš nic jistýho, chudák je dělník. Jiřina Štěpničková zde vlastně hraje samu sebe. Hvězdu doby minulé, která dnes o práci nezakopne a musí vzít zavděk každou blbou reklamou. A když se dostane ve filmu aspoň malý štěk, její herectví je zpochybňováno. Jak jí asi muselo být, když to točila? A stejně tak ostatní herečky, ty mají štěk i v tomto filmu, a jistě záviděli Štěpničkové tu její pochybnou hlavní roli. Gaierová, Vášová, Glázrová v důchodovém věku - přesně v té situaci Slávky Hradilové. To samé hvězda z největších - Nataša Gollová. Nejvíc však musela pidirolička potěšit Zitu Kabátovou. Vždyť se ve filmu objevila poprvé po čtvrtstoletí a znovuodstartovala tak její hereckou kariéru. Její druhá herecká kariéra už však nebude o ambiciózních mladých kráskách, teď to budou štěky pošťaček, ženských na pavlači a babek, které se konce filmu dočkají málokdy. (13.10.2008)

Nostalgie po zenitu někdejších kvězdných kariér slavné předúnorové generace velkých českých hereček a herců a pocity, které zažívají ve věku i milosrdném, i krutém: krutém léty. která nelze smazat, milosrdném zdravím, jež přetrvává a šancí, kterou stále nabízí. Mnohé z toho, co o padesátých letech víme dnes, si tehdy nikdo nedokázal představit; cenzura, služka režimu režimu-firmy na falšování historické paměti, tehdy opět brala křídla i odvahu těm, kteří se snažili být právi tak závažnému tématu. Jiřina Štěpničková v nesnadné úloze stárnoucí někdejší filmové hvězdy, obklopena svými vrstevnicemi Zitou Kabátovou, Natašou Gollovou, Nelly Gaierovou, Marií Vášovou, k nepoznání změněnou Marií Glázrovou, Gustavem Nezvalem, Marií Vášovou už tím, na jaké úrovni odehrává nezaslouženě příkrý odsudek nejen o svém herectví, ale o celé velké generační skupině českých dramatických umělců, dokazuje, o jak velké a výrazné osobnosti se vlastně jednalo; prakticky všechny se dokázaly vcítit a vplynout do civilního herectví té doby . Mozaika velkých sebereflexních rolí jedné generace je přitom vyvažována neméně zdařilou skupinou skeptické generace sebevědomých šedesátých let. Květa Fialová, Jiří Adamíra a naprosto atypický a přitom brilantní Josef Abrhám jen dotvářejí tu vlastně jakobyvrcholnou a přitom krizovou dobu režimu, který měl za to, že se z chtěně revoluční skutečnosti stal všeobecně respektovaným všedním československým dnem. I v takové době a i s tak ošidnými pocity se dalo - dnes se mladší z nás tomu zdráhají uvěřit - žít. Plnohodnotně a vlastně i šťastně žít. Některé scény (letkisová, dialogy vnučky a babičky) jsou v tomto ohledu až dokonalé. Film ve svém celku výstižně líčí všední den komunistického Československa v jeho odstínově až překvapivě bohaté šedi. Šedi, která pro dobovou současnost byla barevnou. I když ne tolik, jak by si byla přála. A méně, než tehdy bylo možné byť i tušit. (12.10.2008)

Generační konfrontace světa filmového i reálného. Zatímco do reálného života není problém zapadnout a zcela se mu přizpůsobit, samozřejmě s noblesou dámy v letech, i když dámské jízdy lze v tomto případě nazvat výlety do mládí, svět filmový se změnil. V očích záblesky nadějných rolí plus velké odhodlání, tím se naše hrdinka snaží oddálit definitivní profesní konec. "Šedesátkové" herectví v podání hvězd prvorepublikového filmu je skutečně ojedinělá záležitost, k tomu povedená hudba a precizní režie. Přidám ještě drobnůstky jako krásná Andrejka s originálním hlasem, fantastický Abrhámův režisér a celkově výborná atmosféra doby. Film, který by nejspíše neměl v dalších letech šanci na realizaci, vznikl skutečně na poslední chvíli. (23.12.2014)