Victoria

Prvotné rozčarovanie z toho, že jednozáberová forma na prvý pohľad neohuruje, je s ňou narábané skromne, vôbec nie exhibicionisticky a pred neúspechom je niekoľkonásobne poistená (lámaná angličtina, alkohol), vystriedalo nadšenie zo sebavedomého komorného zážitku, so sympatickými a hlavne skvelo obsadenými postavami, s ktorými sme vďaka naturálnej kamere v nebezpečne osobnej blízkosti. Záverečná katarzia potom zabezpečuje, že na tento výnimočný film budem ešte dlho pamätať a kompenzuje moju neustálu rozpačitú myšlienku "Čo čakali? Komu kedy prešla banková lúpež?" (26.04.2017)

Forma vyhrala nad obsahom, ktorý sám o sebe za veľa nestál. Ale natočiť 140 minút na jeden záber, to si žiada veľký potlesk. Keby sa tvorcovia viac sústredili aj na obsahovú stránku a o nejakých 20-30 minút skrátili stopáž, mohla to byť nezabudnuteľná pecka a takto... sa mi film i tak veľmi páčil, ale mám k nemu určité, už vyššie spomenuté výhrady, kvôli ktorým hodnotím s prižmúreným okom za slabšie štyri. (16.09.2016)

Trošku zkrátit, malinko učesat a bylo by to možná za pět. Takhle budu pořad cítit, že mi tam něco chybělo. A nebo spíše přebývalo. Ale i tak originální, v druhé půlce přímočaré a na konci už jen vystřízlivění. Nic se nemá přehánět a hra na náhodou ta taky nemusí vždycky vyjít. Ale teď, nad ránem, už to víš a příště budeš moudřejší. To je nad slunce jasné, Victorio..... (10.12.2015)

Úplne pripečená Španielka sa dá do reči s typmi, čo sa im ani bicykel nedá zveriť, a potom s nimi ide vylúpiť banku. A tak to aj dopadlo. Celý čas som rozmýšľala, či je taká sprostá, alebo šibnutá. Je síce pozoruhodné, že je to na jeden záber, či na koľko, ale v podstate sa tam ktoviečo (možno práve preto) neudialo. Celkom príjemný film, Laia Costa zahrala autenticky, kvôli jej naivite by som jej najradšej dala po hlave veľkým kladivom, ale ospevným ódam nerozumiem. (29.01.2016)

Viktórie je oslizlá pizda z Madridu. Oslizlá natolik, že o ni nikdo neopře kolo ani na technopárty zfetovaných zoufalců v Berlíně, a to tam na hajzlech ti zoofilové běžně protáhnou dobrovolně odpad kdejaké genetické anomálii. Ke vší té neodolatelné přitažlivosti disponuje Viktórie také snad nejzářivějším intelektem z celého arboreta. Hravě úplně sama zvládá i fotosyntézu!!!, a kdyby ji někdo zalil, určitě i úspěšně zakoření. Ale tady ji možná trochu křivdím a povrchně usuzuji jen podle jejího chování. Za celou dobu totiž řekne asi šestkrát „jes“, dvakrát „nou“ a jednou „šnaps“, jinak se jen tváří jak Marí Kykyrí po pozření polonia. A tahle nádherná jaderná vědkyně narazí v klubu na neméně intelektuální a rozkošnou partičku mimořádně zářivých astrofyziků ve složení vypatlaný agresivní skinheadský mukl, dutý perský vekslák, diagnostikovaný retard a slizký kolonádní obšoust, načež spolu v tom nitrolebečním vakuu okamžitě začnou rozbíjet atom v přímém přenosu. No, das Experiment „ein Reich, ein Záběr“ se sice místy táhne víc než tchýnin chrchel, nicméně v momentech, kdy ti kandidáti na Nobelovu cenu za mír mezi měňavkami zrovna patnáct minut netrsají na jednolitou disharmonii hoblování vinylu nebo dvacet minut zasněně nefilosofují o světotvorných metafyzických pochodech ve svých cytoplasmatických membránách, jsou kriminální trampoty té nehumanoidní spodiny nesmírně dynamické a realisticky působící. Být to o třicet pět minut kratší, klidně bych i přihnojil. (11.02.2016)