Tisíc miliard dolarů

„Velké věci často vznikly, když se na sebe dva lidé často podívali a zachytili tu neurčitou vteřinu, která vzbudila důvěru.“ Krásný výrok, který výstižným způsobem podtrhuje výjimečnost náhody a společných setkání mezi lidi, určitě nejen během rozsáhlého pátrání složitého politického případu. Tento film z novinářsko-politického prostředí mě nesmírně bavil, asi nebude mnoho režisérů, kteří mi nabídli opakovaně film mnohem delší než 2 hodiny a já se u něj ani na vteřinu nezačal nudit. Ale Henri Verneuil si tak dlouhé filmy může dovolit, z tohoto mám stejný zážitek jako z režisérovy 25. hodiny či Prezidenta, tohle je opět film s precizní výstavbou rozsáhlého příběhu, přesně načasovanou délkou scén, odhalování záhad zapeklitého případu i navrstvování jednotlivých dílek přesahu (od stále přítomných dosahů válečné historie až po třeba komorní vztah mladých, čerstvě rozvedených manželů). V popředí filmu s nadčasovou kritikou machinací nadnárodní společnosti se skrývá silný lidský příběh člověka odvážného a hrdinského, ale zároveň i zranitelného, milujícího, který řeší během své životní kauzy i prosté obyčejné problémy. Což krásně podtrhl zejména komorní závěr, neboť Paul v nezapomenutelném podání Patricka Dewaera hledá nejen cestu k objasnění politického případu, ale zároveň k závěru stále víc se u něj objevuja cesta k tomu hlavnímu osobnímu východisku v podobě „pokusu stát se člověkem“. 95% (17.04.2021)

Tisíc miliard dolarů. Až absurdní částka v lakonickém názvu symbolizuje závratnou ekonomicko-politickou moc nadnárodních korporací (jak říká klišé, dnes je to minimálně stejně aktuální jako tenkrát), kterou společně s jejich amorálností odhaluje novinář Paul Kerjan (Patrick Dewaere se smutnýma očima pod těžkými víčky, jiný než v Buzících nebo Černé řadě, ale stejně vynikající). Málo mrtvol, hodně dialogů a žádná potřeba nějakých akčních atrakcí, protože je to natočené a zahrané tak, že potřeba skutečně nejsou. A jako bonus se dozvíme, kdo doopravdy řekl „Hitler je gentleman“. (20.11.2022)

Dlhé a preto miestami už aj nudné. Holdingy, veľké peniaze, kapitalizmus v plných obrátkach a jedinou snahou je zisk bez škrupúľ. Zaujímavé však je, že pred 40 rokmi sa natočil film o americkej nadnárodnej spoločnosti, ktorá chce ovládnuť francúzsky priemysel. A bolo to považované za škandál. A dnes? Normálna vec. A nielen vo Francúzsku. (09.11.2022)

Asi je už na takýto film neskoro, lebo všetko prebehlo podľa plánu a nadnárodné firmy ovládli štáty v dostatočnej miere. Jeden novinár nič nezmení, aj keď v dobe tohto filmu to tak ešte mohlo vyzerať. Pomalé tempo filmu trochu komplikovalo sledovanie, no to je tá stará francúzska škola. –––– Nechte to být. Rozumíte? Nechte to být! (13.10.2020)

Tak takhle uměl režisérskou taktovku držet jen Henri Verneuil a jeho představy uskutečňovat Patrick Dewaere, v roli žurnalisty Paula Kerjeana. Snímek na mě velmi zapůsobil, především z hlediska těžko ovladatelné globální ekonomiky, mnohdy sloužící k bezskrupulóznímu obohacování hrstky "vyvolených" této planety a zároveň ukazuje moc médií v tomto a předchozím století. Tento velmi nadčasový snímek to jasně dokazuje a do zpěvu mi zrovna moc nebylo. Snad jen jsem se nedokázal zbavit určité drobné naivity (ale možná jsem jen skeptik). Totiž připadlo mi, že současný reálný svět s nejrůznějšími tlaky a lobby by Paula Kerjeana vyřídil v okamžiku, kdy "splnil" svou špinavou práci, ale rozhodl by se, že chce vědět víc. Možná je to tím, že snímek je skoro třicet let starý. Nicméně Patrick Dawaere opět dokázal, jak velkým byl hercem a jak rozličné postavy byl schopen přesvědčivě ztvárňovat (vzpomeňme pro kontrast třeba film Hlavička). Jednoznačně plný počet hvězdiček. (31.01.2011)