Den, kdy Země vzplanula

Plakátové info: NEUVĚŘITELNÉ SE STÁVÁ SKUTEČNÝM!!! NEMOŽNÉ SE STÁVÁ FAKTEM!!! TO, ČEMU SE TĚŽKO VĚŘÍ, SE STÁVÁ PRAVDOU!!! ___ Vůbec se nedivím ceně BAFTA za nejlepší scénář, protože tohle katastrofické sci-fi je úplně někde jinde, než žánrově spřízněné snímky té doby. Synopse je taková, že následkem masivních testů atomových zbraní jak rusáků, tak američanů se změní zemská osa Země a klimatické pohromy po celém světě jsou tragickým následkem. Ten nápad zní sice uhozeně, ale je to podáno skvěle, ve zcela vážném a realistickém podání, přitom to nepůsobí trapně a ten vážný tón je vyrovnáván příjemně netuctovou milostnou linkou dvou hlavních postav, kde se to hemží ostrými sarkastickými dialogy jedna báseň. Skrze optiku novinářů tištěného plátku je pak nahlíženo na celý příběh. Aby režisér Val Guest (šikula již od Quatermassu) navodil tu nejvěrnější atmosféru, nechal točit přímo v prostorách redakce Daily Express a jejich šéfredaktor si dokonce zahrál sám sebe. Zpočátku se možná nebudete chytat v té rychlopalbě dialogů a popichování novinářů, ale všechno to jsou výborní herci (což u nízkorozpočtových sci-fi snímků té doby nebylo úplně standartem) a je radost to sledovat a poslouchat. Po půlhodině pak přijdou ke slovu i triky - neohlášené a nečekané zatmění Měsíce, mlha nad Londýnem jako následek přehřívání oceánu, vysoušení Temže, prudké a ničivé vichřice v ulicích Londýna, a tím absolutním razítkem mé spokojenosti byla uvěřitelná ukázka chování lidí v extrémních podmínkách – sociální nepokoje, fronty na společné sprchy v Hyde Parku, lidé kupující vodu na černém trhu a ke konci, když už se má blížit konečná planetární zkáza, i anarchie ozbrojených občanů, dělajících bordel, kteří tvářím v tvář armageddonu už nemají co ztratit a tak si užívají, byť i kvůli tomu někdo násilně zahyne. Do trikových záběrů, jejichž „uvěřitelnost“ je prostě dána nižším rozpočtem, jsou integrálně nastříhány záběry skutečných pohrom, ale díky šikovnému střihu vám přijde, že tu prostě skvěle zapadnou a že sem patří. Prostě a jasně skvělé sci-fi, kde jsem uvažoval i o pětihvězdě (kterými teda dost šetřím). Jo, a díky za otevřený konec. (13.11.2020)

Apokalypsa očima novinářů - nevím, jestli to někoho napadlo dříve, ale nápad je to každopádně výborný. Den, kdy Země vzplanula pak je bez přehánění katastrofické sci-fi přímo emmerichovského stylu. Na jednu stranu tu máme samozřejmě zcela bláhovou situaci, do níž se svět dostal (tentokrát jadernými výbuchy, poněvadž studená válka byla zrovna v "nejlepším") a která teď způsobuje leccos od vedra a zimy po hustou mlhu, požáry a povodně (zkrátka jako ve Dni poté či 2012). Ovšem na stranu druhou tady jsou také velmi dobří herci v rolích zcela obyčejných lidí, žádných superhrdinů, kteří vše sledují v jednom městě. Samozřejmě protože jsme ve Velké Británii, nechybí ani humor, jsou tu slušné triky kombinované s opravdovými záběry řádících živlů, je tu naléhavá tísnivá atmosféra, působivý úvod a úžasný závěr. A abych nezapomněl, na několik vteřin se mihne i Michael Caine. Čtyři a půl.___P.S. Je to na YouTube. (15.11.2015)

Největší zklamání poslední doby. Přitom už samotný název a také prvních pár záběrů filmu mě zcela uchvátily. Bohužel kromě skvělého konce (posledních několik minut) se žádné dramatické sci-fi divák nedočká a je nucen sledovat rozvleklou ukecanou konverzaci několika novinářů londýnského plátku. Z celého filmu jsou tak opravdu zajímavé jen scény přes barevný filtr na začátku a konci, případně záběry začínající cisternami s vodou a vysychající Temží. Naprosto příšerná udrmolená angličtina. (16.04.2009)

„Proč požárem svítíš? A kam se to řítíš?“ Ptal se Měsíc hořící Zeměkoule. „Zeptej se Val Guesta, ten to natáčí, se mnou otáčí,“ nevrle odsekla frustrovaná planeta. Klobouk dolů. S rozpočtem menším než má v poliklinice oddělení RTG, v roce 1961, čili bez CGI, ale zato s takovým entuziasmem a kreativitou natočené scifi memento, že i po 60 letech smekám. Apokalypsa vs. lovestory, naděje vs. deprese. „Radši konec hned, než život ve strachu.“ Požáry, celosvětové sucho a ŽÍZEŇ, kterou zde imrvére hasí spoustou panáků whisky (děsná kravina a ledviny v...). Popílkem pokryté ČERNÉ OKÉNKO: [][]  Val Guest odpálil atomovou bombu. Co na to kdo říkal? // Geiger a Müller: „To bude průser! Ale aspoň vyzkoušíme tu naši trubici.“ // Stenning: „To bude sólokapr! Jdu to zapít.“ // Jeho Jeannie: „Nějak se ti zapalujou lejtka!“ // Mr. Apache: „Pořádně dnes peče, to Midnight Sun,“ [apokalyptická epizoda z Twilight Zone, pozn. aut.] // Marie Curie-Skłodowská: „Já to Pierrovi v laborce říkala: Opatrně, ještě něco rozbiješ!“ // Učitelka ZŠ: „Tak, děti, hezky čelem k výbuchu a dávejte pozor, nic takového už v životě neuvidíte!“ [][] Jj, když je na něco člověk krátkej (viz dnešek a zakrslej magor v Kremlu) aspoň si uleví srandou. Pět litrů vody nesu... na Vodní mejdan. (20.04.2023)

Měl jsem to štěstí vidět teď shodou okolností velmi brzy po sobě dva různé filmy z toho samého roku, přičemž oba s překlopením do sci-fi vize reflektovaly tehdejší hrozbu rozpoutání nukleární války počátkem 60. let, oba byly stylově, prostředím a atmosférou naprosto odlišné, ale oba mě dokázaly hodně zaujmout a nabídnout současně odlišný pohled na tu samou věc. Zatímco japonská Poslední válka se tomuto tématu věnovala od počátku, sledovala vzrůstající strach lidí z nové hrozby a rozehrála rovněž drama mezi postavy vědců a politiků, v tomto britském snímku šlo jen o jeden z mnoha motivů, stávající se klíčovým dlouhou dobu zejména pro novináře, ta tíseň k závěru byla však velmi podobná. Mám rád konverzační komedie s inteligentním humorem, stejně tak kvalitní sci-fi či politické thrillery, výrazně méně již romantické filmy, ale Valu Guestovi se podařilo stvořit film, ve kterém tato neotřelá žánrová směs působí v dobře namíchaném poměru a skvěle plyne bez vyvolání pocitu překombinovanosti. Snímek dokáže dlouhou dobu bavit a podmaňovat si diváka díky skvěle napsaným slovním přestřelkám a výborným hercům zejména v postavách novinářů v čele s Edwardem Juddem, a postupně ze zdánlivě oddechové roviny ve jménu humoru a romantiky (atmosférou mi občas Den, kdy Země vzplanula připomínala Wilderův Byt) přecházet stále hlouběji do závažného společenského problému. Rozhodně velká spokojenost, poslední dobou jsem zhlédl více britských žánrově spřízněných filmů ze 60. let, ale tento si mě získal z nich asi nejvíce... „Snažíme se přechytračit přírodu! Co všechno dokážeme rozštěpit?“  [90%] (26.01.2022)