Božská Florence

Scény, kde táto obstaróžna madam spieva, som musel pretáčať, to bolo fakt hrozné. Netuším ani na čo sa tento film natočil, komu má byť poctou, čo tento človek dal svetu? Meryl Strep takéto roly nemusí brať a v konečnom dôsledku je jediným pozitívom filmu Hugh Grant, keď sa tam váľa so svojimi šľapkami. Neviem, kde sa tu zobrali nominácie na oscara. (29.10.2017)

"People may say I can't sing, but no one can ever say I didn't sing." Božská Florence je film, který těží zejména z úžasného hereckého obsazení a samotného námětu. Meryl Streep je Paní herečka a v roli "nejfalešnější zpěvačky všech dob" pouze potvrzuje svoje kvality - nabíledni je porovnání s muzikálem Mamma Mia!, co se Merylina zpěvu týká. Hugh Grant mě svým výkonem mile překvapil a dokázal, že vedle sukničkáře Daniela z Deníku Bridget Jones umí zahrát i na vážnější notu. Vedle toho musím rovněž zmínit Simona Helberga, který svým připitomnělým šklebením (samozřejmě v dobrém slova smyslu) dodával filmu na humoru. Čímž se dostávám k tomu, že ve filmu fungovala skvěla jako humorná tak i dramatická stránka. Když Florence začala zpívat při pravidelných zkouškách nebo před publikem, tak mi to v momentě vyvolalo úsměv na tváři, čemuž pomáhali i další aktéři (zejména ta blondýna). Naproti tomu stojí dramatická linie, která vyvažuje onu odlehčenost - ať už jde o Florencinu nemoc či její bezbřehou touhu zpívat nebo její alternativní vztah s manželem. Musím se zde přiznat, že před tímto snímkem jsem neměl o někom jako Florence Foster Jenkins vůbec ponětí, což je možná tak trochu ostuda. Zkrátka kvalitně natočený životopisný snímek o jedné neobyčejné ženě, která se do dějin zapsala právě tím, že vynikala z davu svou extravagantností a nezaměnitelným zpěvem - byť byl otřesný. (10.09.2016)

Najdôležitejšie v živote, je mať veľa skúseností, ako z pozície bežného smrteľníka, tak aj z pohľadu filmárov, keď je viacero takýchto ľudí v TÍME, tým pádom zákonite vznikajú ucelené umelecké celky. Teraz sa venujem kinematografii, táto vlastnosť sa dá najlepšie zúročiť v životopisných snímkoch, v ktorých sa režisér a herci - snažia, čo najperfekcionistickejšie stvárniť reálne jestvujúcu postavu, ktorá sa vyskytla v 20. storočí, presne sa snímok venuje Florence Foster Jenkins vo vojnových rokoch v Spojených štátoch amerických, v roku 1944. Domáce úlohy si rozdelili, mimoriadne úspešná herečka Meryl Streep, ani neviem s koľkými nomináciami na Oscara sa môže pochváliť, je ich hádam cez dvadsať, takže zrejme nemá konkurenciu v celej histórii filmu ? Unikátny výkon opäť predvádza s takým žiarivým zápalom, že mám pocit, akoby som sa pozeral na skutočnú postavu. Stvárnila osobnosť, ktorá sa snažila spievať pred publikom, ale bohužiaľ, jej spev nebol príliš dobrý, skôr naopak, bol smiešny, i napriek tomu ponúkala nevídané zážitky, aké nemali obdoby. Okrem Meryl, by som spomenul i výrazne hrajúceho Hugha Granta, ktorý excelentne prekvapil, ale nie je to nič s porovnaním so Simonom Helbergom v roli speváčkinho - PIANISTU Cosmého McMoona, ktorý je takmer dokonalý, geniálny, bravúrny. Rebecca Ferguson je tradične SEXY, hodí sa do dobového filmu. Na rade je režisér Kráľovnej, Stephen Frears, ktorý vynikajúco prezentoval svoju režisérsku víziu, doplnil to špičkovou kamerou, výpravou, hudbou, kostýmami a strihom, a ja sa môžem zase pochváliť, že som videl znovu výborný biografický film, ktorý mi náramne sadol, najmä pre zmienený úvod, ktorý vyšiel na jednotku ! (30.09.2016)

Svět Florence stál na křehkých základech a já jsem fascinovaná tím, jak to Meryl zvládla. Herecky, pěvecky, výrazově, lidsky. Jo, zní to jako ohromné klišé, ale Meryl je v tomhle snímku hvězdná. A poslední minuty od momentu, kdy vkročí na pódium... to je prostě něco. Dokonce ani ten týpek z TBBT mi tu tolik nevadil a Hugh je taky výborný. (21.09.2016)

Viděno v RegioJetu při cestě z Prahy do Zábřehu. Nápad dost dobrý, ale šlape tak na půl plynu. Příběh o staré bohaté ženě, kterou její manžel a lidé okolo ní udržují ve světě iluze, ve kterém je naprosto dokonalá zpěvačka – přičemž naprostý opak je pravdou a její zpěv by se dal přirovnat k vřeštění opic v ZOO. Přitom ale tahle iluze jí z nějakého zázračného důvodu udržuje při životě, protože může dělat to, co vždy bylo (a je) jejím životním snem. Víc k ději psát nebudu, nicméně už z tohohle by šlo udělat dost silný a zajímavý příběh. A zajímavé to sice je, ale ne zrovna povedené. Chybí tomu nějaký silnější dojem, od prvního vystoupení Florence tomu docela dojde šťáva, moc se toho neděje a navíc ten konec taky není zrovna dobře vedený. SPOILERY To, že její koncert v Carnegie Hall zachrání někdo, kdo se jí od začátku smál (bez jakéhokoli ukázání toho, proč jí teda začala podporovat) působí jako hrozně velká náhoda. Ta část, ve které se snaží její manžel s jejím pianistou zabránit jí přečíst si recenzi New York Post je taky plná náhod a závěrečný desetiminutový vyděračský kýč s klišé poslední scénou, ve které Florence těsně před smrtí řekne nejpodstatnější větu filmu mi dojmy taky spíš zhoršil. Navíc od finálního vyznění jsem čekal víc než jen to, co je jasné skoro od začátku – třeba to, že za jejím udržováním na životě nemohla jen hudba, ale taky lidé okolo ní. KONEC SPOIELRŮ Špatné to rozhodně není, ale dalo se z toho prostě dostat víc. 3* (20.07.2021)