La La Land

(1001) Ty brďo, kde jsou ty časy, kdy jsem si myslela, že Ryan Gosling by mohl být nejtalentovanější lídr svojí herecké generace. Inu, jsou přesně deset let a více zpátky. Možná, že by pořád mohl být, kdyby neměl úplně prapodivnou ruku při vybírání svých projektů. Z jeho projevu se úplně vytratilo spektrum a hloubka, za kteréž jsem ho milovala už od časů malých nezávisláků jako byl Svatý boj, ale i umělecky neambiciózních trháků jako Vzorec pro vraždu. Emma Stone mi zase připomněla jednu sekvenci z Lynchova Mulholland Drive. Tam je hlavní hrdinkou rovněž herečka připravující se na konkurz. Divák ji vidí, jak se připravuje u sebe v kuchyni se scénářem a legračně teatrálně svůj part přehrává a nezvládá. Potom ale přijde na konkurz a vysekne tak přesvědčivě soustředěný, vyzrálý, intimní výkon, že všem spadnou čelisti a roli okamžitě dostane. Emma Stone v mých očích během celého La La Landu nepřekročí tu fázi zkušebního přehrávání v kuchyni. Možná je to tím, že během všech svých emocionálních plot pointů musí zpívat místo skutečného hraní, ale když to tak režisér chtěl, tak měl najmout herečku, která by i v té pěvecké poloze vypadala jako ryba ve vodě a nikoliv jenom jako někdo, kdo to několik měsíců dřel. Navíc mi i přišlo, že se milenci svým hereckým pojetím poněkud míjejí, Stone se to snaží brát přes komediálnost a sebeshazovačnost, zatímco Gosling zůstává celou dobu smrtelně vážný. Jejich společné scény, i ty, kde mají být zamilovaní, mi přijdou jako nervózní rozmluva mezi lidmi, kteří se skoro neznají a mají strach o něčem začít mluvit doopravdy do hloubky, aby se před tím druhým neztrapnili. Chybí mi mezi nimi chemie a intimita, společné taneční choreografie mi přesvědčivý důkaz o lásce nedokážou nahradit. A co vůbec nechápu je poslední scéna, která jako by dokazovala, že za těch několik uplynulých let se ani jeden z nich duševně nikam neposunul a že její manželství a mateřství pro ni neznamenají vůbec nic, protože by to během vteřiny vyměnila za nějakou fantazii, o které sama tvrdila, že nemůže fungovat. A jestli někde platí ta klasická muzikálová výčitka "normálně přece lidé nezačnou jen tak tančit a zpívat", tak pro mě je to tady. Kdyby to byl alespoň unikátní způsob komunikace mezi nimi dvěma, ale film začíná tanečkem cizích lidí, co s následující love story nemá nic společného a připravuje nás tak jenom na cvičení v samoúčelnosti. Dějové věci se řeší většinou v dialozích (a to je můj nejméně oblíbený způsob řešení věcí) a zbytek složek je od nějaké funkčnosti více méně oddělen. Navíc mě mate, proč mají písně smutku a znechucení stejný drive jako písně jásání a radosti. Kdybych chtěla opravdovou aktualizaci klasického hollywoodského muzikálu, pustím si znovu Tanec v temnotách, kde se používá nostalgický obdiv a moderní pohled s formálním experimentováním k vytvoření něčeho nového a radikálního a kde hudba a tanec představují skutečnou komunikaci mezi postavami a nikoliv výplň v čase, kde se nic jiného neděje. A kdybych chtěla film, který se odehrává ve filmovém studiu a s nadhledem vzdává poctu "zlatým časům" a alespoň chápe, co všechno se mezi zlatými časy a dneškem odehrálo se světem a s kinematografií, tak si pustím Coenovic Ave, Caesar! La La Land podle mě může fungovat pro diváky, kteří po filmu nechtějí nic jiného než prostou zábavu (a kteří nemají vyhraněný hudební vkus), ale už ne pro někoho, kdo je alespoň částečně obeznámen s historií filmu a má nasledované nějaké klasiky a nějaké revize klasiků. Udělovat tomuto filmu ceny a označovat ho za milník mi přijde scestné. -"How are you gonna be a revolutionary if you're such a traditionalist?" (11.08.2017) (méně) (více)

Bylo nebylo, jednou takhle na vánoce na jedné z ucpaných highways v šíleném kalifornském pařáku se seznámí dívka s mladíkem. Seznámí se zvláštně... On ji vytroubí, ona mu ukáže fakáče. On je pianista snažící se v době salsy hrát po klubech jazz, ona chce být herečkou a jede na další z nekonečných komparzů, kde jí nakonec vždy řeknou - ne děkujeme. Takhle nějak začíná ona milostná romance. Hned v zácpě máme první píseň i tance a celé to bylo takové přibarvené aromatizované. Barevná auta, barevně odění lidé navíc v rámci korektnosti různých barevných pletí v letním vánočním prostředí... Zkrátka jsem si říkal eh.. co to ? Jak se rovíjí romance dojde i na další song na vyhlídce a tam už jsem krapet chytil slinu, protože se pár pokoušel stepovat a tančit. Aby bylo jasno, já rád jazz (i když raději mám swing) a staré klasické americké muzikály miluji. Proto jsem se neustále nemohl zbavit nutnosti srovnávat. A aby bylo ještě jasněji, líbí se mi hezké ženské a ať jsem dělal co jsem mohl, krásku jsem v hlavní hrdince hledal těžko. Emma Stone je taková typová obdoba Denise Richards ovšem po dekompresi kdy jí tak nějak vylezly oči z důlků a tlak jí způsobil předkus. Naštěstí to zachraňovala hezkou postavou, hezkým hlasem a uměla se i hýbat. Od poloviny filmu sledujeme romantické drama, kdy hrdinové ví co by dělt profesně chtěli, dělají profesně co nechtějí, ale toho vysněného se jim nedaří dosáhnout. Každý sám cítí, že na sobě děláním něčeho jiného (v případě klavíristy dokonce hraní hudby, kterou opovrhuje) páchají na sobě zradu. Ale takový je reálný život. Film je rodělen do čtvero ročních období, přičemž mezi podzimem a závěrečnou zimou uteče 5 let. Muzikálovým film začne být zase až ke konci, který mne konec opravdu dostal. Byl totiž naprosto reálný, ze života. Žádný Hollywood. A uvědomil jsem si, že vlastně bylo dobře, že Emma Stone není žádná kráska, protože i tím vlastně celý film získal punc reálnosti. La La Land je o dvou lidech, kteří se potkají, snaží si plnit své sny a když se jim to nedaří, vzájemně se podporují byť to pro ně znamená odloučení a zásadní změnu.... Víte, byl jsem na tuhle ,,nádheru'' velmi zvědavý. Oscarová záležitost, všemi opěvovaná, říkal jsem si ha, jak to projde u mne a nasadil jsem opravdu jemné síto pro kritiku. A ono je to opravdu dobré, ale došlo mi to až na konci. A dobré je to jako celek , nic z toho nevyčuhuje. Je to dobrý film, není to muzikál jak jsme zvyklí, je to něco jiného. Ale ten film je vlastně i o tomto žánru hollywoodských muzikálů a snad i umírajícím jazzu (i když ten je nesmrtelný). Nicméně myšlenka byla zajímavá, lpěním na tradicích a ortodoxním vyjadřování tvoříme konzervu. Nejdeme s dobou. Staří sem tam ochutnají, ale mladí raději čerstvé. A pokud se jim cokoliv staré, čerstvě neupraví, nebudou mít o to zájem. A týká se to prakticky všeho. Jazzu, muzikálů, historie... Šiřme vše mezi mladé, upravujme, ale neprzněme! Až se zapomene, bude jedno jak dobré to bylo! Dávám za 5 zatroubení klaksonu ! * * * * * (18.06.2017) (méně) (více)