Jauja

Dosavadní Alonsův minimalistický až dokumentaristický přístup nahrazují v Jauje ostré obrazové kompozice. Změna vizuálního pojetí díla však neznamená změnu dosavadního jedinečného přístupu režiséra, ba se zdá být místy posilněn. Sen se stává realitou a minulost se střetává s přítomností. Co nalezneš můžeš lehce ztratit. Jistota se ztrácí v nejistotě. Temný snímek, plný nádherných retro scén, je jistou poctou staré poctivé kinematografii, kterou si Alonso po svém rafinovaně deformuje. (11.09.2019)

Žádné úvodní titulky, jde se rovnou na věc, a to na debatu o koupi psa, podanou jedním statickým dlouhým záběrem. A v podobném duchu se nese celý film. Extrémně dlouhé záběry, hodně málo mluvení, a téměř žádné akce. Někdo by řekl, že se jedná o artový snímek, jiný zase, že je to totální nuda. Já bych řekl asi toto: Jauja není rozhodně filmem pro každého. Ve výsledku se však jedná o celkem povedenou one man show, tedy až na konec, který jsem absolutně nepochopil. Herecké výkony (resp. výkon) jsou skvělé, Viggo Mortensen opět nezklamal, zde ani jako herec, ani jako hudební skladatel. Škoda jen, že té hudby nebylo více. První hudební moment zazní totiž až v 80. minutě, další (a zároveň poslední) pak u závěrečných titulků. (20.09.2015)

Jak zachytit nekonečnou rozlehlost stepi, jak vměstnat její šíři do filmového záběru? Jiný filmař by asi zvolil širokoúhlý formát a pohyblivou kameru, ne tak Alonso. Jako by vědomí nezachytitelnosti pouště vedlo autora k přesně opačnému postupu, vždyť neohraničenost prostoru a času se nedá zkrotit, dá se na ni však upozornit - a to právě postupem, kdy jsme nuceni sledovat jen jediný výsek univerza s vědomím, že celek a ještě větší krása než ta, na kterou se díváme, leží stále ještě vně. Nezachytitelnost nekonečného celku vždy nutila lidstvo si vybrat jediný statický úhel pohledu, jenž měl suplovat univerzum - a stejně tak filmař je nucen někam zapíchnout stativ. A co se týče prostoru, platí i pro čas - ten spolu s mladou hrdinkou v přeneseném smyslu přetéká přes své dočasné výseky v dějinách a nutí nás nahlédnout jeho/ její každou konkrétní inkarnaci jen jako přechodnou formu v širším celku. /// Čest Alonsovi a Salminenovi především za to, že jejich filmové obrazy jsou skutečně krásné a ne kýčovité, jak to mohlo velmi lehce dopadnout. (04.07.2015)

Metafyzicky zazitek, ne nepodobny tomu z Jarmuschova Dead Mana. Ten zavisi na krajine a jeji provazanosti se stavem duse, hledanim, osamelosti i rytmem samotneho, pro me vice mene archetypalniho filmu. Samotne zaberovani uplne novym zpusobem vytvari prostor. O cas se tu az tak nehraje, ale takhle udelany prostor jsem videl opravdu jen u toho Dead Mana. Navic jsem si jeste vetsinu filmu rikal, ze takhle jsem chtel uz jako dite natocit Vinnetoua :-) (08.12.2014)

Meditativni film, ktery je na prvni pohled strasne staromylsky diky zvolenemu formatu obrazu a hlavne temer nehybne kamere, coz tvori zajimavy kontrast k sytym barvam, HD rozliseni a celkove cistote obrazu. Viggo Mortensen byla skvela volba pro hlavni roli, protoze to, co chybi v dialogu (kterych opravdu moc neni), dokaze velmi zajimave vyjadrit svym skvelym herectvim. Tento film rozhodne neni pro kazdeho, ale stoji za to, si k nemu najit cestu. (10.07.2015)