Princezna a písař

Začátek vypadal nadějně, proč neudělat pohádku trochu akčnější a nepřidat i nějaký ten parkour, že? Jenže se jako v tomto žánru tradičně vařilo z vody, takže scénář začal vytahovat různé deus ex machiny a prudit nelogičnostmi, které bych pohádce klidně i odpustil, kdyby nabídla něco, čeho bych se mohl chytit. Princezna byla sympatická, král starý a hlavní padouch pitomý jak ten jeho plán. No nic, jako obvykle. (24.12.2014)

Pohádkové kostky jsou vrženy ostříleným Karlem Janákem. Byl to hod jednoduchý a přímočarý. Probíhal dynamicky, akčně a ve výpravném stylu. Trojice, sestávající z režiséra pro mládež Janáka, scenáristy pro mládež Merknera a sitcomové ikony mladých diváků herce Matouše Rumla, se společně sešla premiérově u televizní pohádky. Její devízou nejsou statické dialogy a scény, ale dynamicky ubíhající příběh s dobrodružným nádechem i zápletkou a s rozmáchlou výpravností, okázalými kostýmy a kvalitním kamerovým snímáním. Máme zde sympatickou dvojku, písaře Džanka (Matouš Ruml) a tmavovlasou princeznu Análku (Monika Timková), kteří jsou spolu na útěku. Džanek neuhlídal jemu svěřenou truhlici plnou drahého kamení, skončil za to v žaláři, princezna má být provdána za panovačného ničemu (Maroš Kramár), který na zámek přišel s inkriminovanou truhlicí v doprovodu dvou svých kompliců, s nimiž strojí na veselé království proradnou boudu. Jednoduchou a přehledně natočenou storku táhne Maroš Kramár, a to i za cenu osvěžujícího přehrávání. Jeho ničema je v jádru zlý až do morku kostí. Proti němu stojí v království velmi oblíbený Džanek, který to umí mistrně s mečem více než s pérem (to není dvojsmysl). Po honičce (to rovněž není dvojsmysl) v království a v lesích se ti dva utkají v závěrečném zúčtování na kordy. Vítěz bere princeznin anál (to je dvojsmysl). V televizní produkci v podstatě ještě nevznikla (nebo já si to nepamatuji) pohádka založená na přímočaré akční story. Ojedinělá záležitost baví hlavně v počáteční a střední fázi, postupně už děj upadl do stereotypu nepříliš rozvíjeného vedení lineární story. V závěru se nepřihodí žádné překvapení, příběh spěje ke svému očekávanému a poměrně fádnímu vyústění. Janák i tak dokázal, že k ohranému žánru pohádek lze aplikovat novátorský přístup. Někdo může vyčíst Rumlovi jeho slabší charisma na dobrodružného hrdinu s "mušketýrskou" image, písaře ani trochu nepřipomínal, podal však mnohem lepší herecký výkon než v podivně hybridní komedii "10 pravidel jak sbalit holku", na níž rovněž spolupracoval s Janákem, ale nepodezřívám je z lásky k mužům. Jiní se můžou ohradit proti málo známé Monice Timkové, která byla na princeznu málo "princeznovsky" něžná. Větší zájem vzbudí její dvorní dámy - Eliška Jansová (známá z letní reklamy, kdy se spustila na laně ze skály a neodolatelně pronesla slovo "Limča") a Marie Doležalová, která tentokrát podala sympaticky střídmý výkon. V neposlední řadě může panovat názor, že Janák se na pohádky nehodí, ostatně tohle ani pohádkově nevyhlíží. Žádná kouzla, nadpřirozené síly, nebýt zmínky o království, králi a princezně, dívali bychom se na regulérní historickou frašku. Možná, že pohádkám, jak jsme je dříve znali, zvoní zvonec. Jejich modernizace si žádá své. 60% (10.09.2015)

Pohádku jsem v tradičním čase neměla možnost zhlédnout, ale po přečtení vesměs negativních reakcí jsem využila archiv ČT a nestačila jsem se divit, jak pěkný příběh se přede mnou odehrává. Ano, během prvních minut jsem se snažila představit si, že princeznu hraje spíše jedna z představitelek jejích dvorních dam (bylo by docela zajímavé sledovat dvojici známou jako sourozenci Saša a Lexa v roli zamilovaného páru), Nárožného pitvoření jsem nemusela nikdy, ale slečna Timková je ve výsledku celkem zdatným doplňkem skvělému Matouši Rumlovi ("Vašku, vždyť nemám ani meč, není ti to trapný?"), Kramár je solidní slizoun, Bartoška sympatický král, moc se mi líbilo šermování, a tak si prostě myslím, že jsme tu dlouho tak pěknou štědrovečerní pohádku neměli. (25.12.2014)

Nejnovější podoba věčného pitvoření českých pohádek. 1) Nic se nezměnilo - stále stejné přehrávání (rádce Scapani Petra Nárožného se zapomněl v 80. létech), stále stejné kostýmy, účesy jako symbol degenerace pohádkové invence a především stále stejně neschopné dialogy, jejichž hloupost volá do nebes o zásah. Princ oslovuje dvorní dámy: Holky, teď mi musíte pomoci, a divák si zoufá. 2) Ještěže tu je sympatický 29letý Matouš Ruml, takže mohu dát alespoň jednu hvězdičku. (26.12.2014)

Lepší než loňských Dvanáct měsíčků (od stejného režiséra), ovšem do opravdu dobré pohádky daleko. Začátek přitom není špatný, ale jakmile dojde na akčno a dobrodružno, jde to jen z kopce. Útěk z hradu se ještě jakžtakž povedl (poskakování po střechách pomohla hlavně Brzobohatého velkorysá hudba), ne tak následné souboje, plavba na loďce, bažina, záchrana... Každopádně hlavní dvojice byla příjemná, humor se tu a tam zableskl, Jiří Bartoška měl na hlavě pravděpodobně tutéž paruku, kterou nosil Dustin Hoffman v Hookovi, a jednu z rolí dostal Petr Nárožný, spolehlivý za každé situace ("Oblékl si to schválně, aby mi hnul s játry!"). (24.12.2014)