Zimní spánek

Objevují se tu v komentářích pochvaly, ale i kritiky. Chápu je. Po Anatolii byla laťka nastavená proklatě vysoko. Nuri Bilge Ceylan pro mě i nadále spolu s Abbasem Kiarostamim zůstává nejlepším filmařem, hodnotíme-li vizuální podobu (kamera, zvuk). Tentokrát se však kdoví proč rozhodl pro konverzační film. Sekvence, odehrávající se venku, jsou stále jeho silnou zbraní - dokonale se pohybující kamera (to samozřejmě platí i pro interiéry), skvěle zvládnuté prostorové ruchy (štěkající pes, zvuk kroků), lokace. V rámci vyprávění dobře pracuje s napětím, šokovat umí detaily (intence), kterých si ani nemusíte všimnout. Proč se ale většinu filmu jen naprázdno filosofuje, to fakt nevím. Příkladem budiž asi půlhodinový dialog se sestrou, zatímco Aydin je otočený na židly od notebooku. Argumentace naprosto do prázdna, navíc v turečtině (nezní moc libě). Ztracené tři hodiny a výstraha - příště prosím pojďme zase ven! (23.12.2014)

Ceylan pravděpodobně našel dokonalou rovnováhu mezi realismem a stylizací, filmovostí a divadelností. Velkou radost mi poskytl fakt, že jsem ani jednou neměl potřebu porovnávat Zimní spánek s jinými Ceylanovými filmy, jelikož jsem celou dobu pouze pokyvoval hlavou nad tím, že ten film bez problémů obstojí sám o sobě a je přesně takový, jaký měl být - nic nepřebývá, nic nechybí a hlavně je dostatek času řešit v dialozích témata a jejich konkretizované detaily, na které se v 99% běžných celovečerních filmů nikdy nedostane (a ještě zbude prostor na čistě obrazovou a zvukovou kontemplaci). A že je zde opravdu hodně témat k dumání. Masivní a přitom velmi uměřený a jemný, přepečlivě napsaný a výtečně zahraný film. _______S odstupem se to jeví jako film lehce akademický, ale věřím, že je to zde spíše důsledkem cíle natočit monumentální "prýčechovovské" konverzační drama a neexhibovat u toho formou ani přesahem, než úpadkem tvůrčích sil režiséra - zde totiž nic "metafyzického" jako například v Tenkrát v Anatolii být nemá (ale zase, už jenom ty mnohé "ulpívající" záběry na zvířata, aneb "dám je tam, protože se to ode mě čeká...".) (11.10.2014)

"Slová, slová, samé slová." Nečakané pristátie Zlatej palmy v rukách jednej z najvýraznejších osobností súčasného tureckého filmu, Nuri Bilge Ceylana, bolo jednou z posledných zvláštností tohtoročného festivalu v Cannes. V bezprostrednej konkurencii ambicióznejších, osobitejších a umeleckých projektov, ako napr. Mommy Xaviera Dolana, Kmeň Myroslava Slaboshpytskiy či Leviatan Andreya Zvyagintseva paradoxne pôsobí ako „malý“ film. A predsa si možno zaslúži väčšiu pozornosť práve svojou nenápadnosťou, pod ktorou sa skrýva premyslená a do hĺbky rozvíjaná existenciálna štúdia, zachytávajúca život kdesi na Anatólskej plošine. Viac v recenzii. (23.10.2014)

Na Ceylanovi jsem nenašel žádnou chybu, on však našel na mě celou řadu chyb (otupělost, lhostejnost, netrpělivost atd.) a neschopností (delšího soustředění, aktvní, tj. duševní účasti na řešení problémů, vcítění se do motivů jednajících postav atd.) - až tak, že jsem si řekl, zkusím to znovu později, tenhle film si to nejspíš zaslouží... Po čase jsem si zapálil vodní dýmku a do filmu se znovu pohroužil. Chápal jsem složitost vztahu Aydina (alias muže) a Nihal (alias ženy), i všech těch okolních postav, které jejich vztah nejen dokreslovaly, ale žily i svébytným životem. Film se sice (zdánlivě) odehrává na konverzační úrovni, ale to je (zřejmě) jen proto, aby vynikly nečetné akční scény - třeba ta s rozbitým zrcátkem a nebo pálením peněz (obě jsem samozřejmě jako "čtenář Dostojevského" dovedl předvídat - např. v balíku bylo 100 000, neboť právě tolik přinesl Rogožin Nastasje Filipovně). (10.06.2015)

Jen velký režisér se víceméně vzdá dechberoucích exteriérů v okolí Anatolského skalního hotelu, ve kterých by se postavy mohly beze slova pohybovat sem a tam a budovat tak jakýsi obraz vyprázdněné narace, přičemž nepochybuju, že by to byl art jak víno a snad nikdo, až na přívržence doslovnosti, by s tím neměl problém. Ceylan však raději „uvěznil“ své postavy uvnitř a nechal je s bergmanovskou lehkostí odkrývat jejich masky v dlouhých dialogových pasážích otevírajících staré rány. Ven nahlížíme snad jenom proto, abychom nezapomněli, proč jsme vlastně uvnitř a aby byla rozbita ona komornost Spánku, načež Ceylan hledá rovnováhu mezi estetikou filmovou a divadelní, a i přesto, že má film přes tři hodiny, po celou dobu jsem pociťoval hutnost scén, vybroušenost dialogů a hloubku celého díla… (více možná později) (15.01.2015)