Hrabě Monte Christo

Alexandre Dumas je (vedle Victora Huga, Selmy Lagerlöfové a jiných) zakladatelem moderní dobrodružné literatury pro čtenáře všech věkových i zájmových kategorií. A Hrabě Monte Christo je v této oblasti knihou knih. Kdo by netoužil po spravedlnosti a zadostiučinění a jeho dosažení takovým brilantním způsobem. Snad jedině Christos. Nikdy jsem se neodvážil shlednout jinou verzi než tuto s Jean Maraisem, který jakoby to své role zahrnul veškerý duševní zisk, kterého nabyl při svém fyzickém přátelství s Jeanem Cocteauem. Na knihu/film je možno nahlížet z mnoha úhlů a perspektiv, jednou z nich je je ta, ž všichni noví mocní a bohatí mají za sebou zločin, minálně krádež. (12.01.2015)

Klasická adaptace klasického románu. Jsou filmy, kterým jejich stáří propůjčuje zvláštní nostalgické kouzlo, neboť patina doby, o které vypráví, je násobena patinou doby, ve které vznikly - a kdysi se mi zdálo, že "Hrabě Monte Christo" s Jeanem Maraisem v hlavní roli se mezi tyhle klenoty nezařadil ... že vyprávění je trochu zkratkovíté, zjednodušené a povrchní - jakoby ustrnulo v čase a ztratilo tak kontakt s progresivním jedenadvacátým stoletím. Nicméně teď znovu objevuji jeho starosvětskou poctivost a cit pro SPRAVEDLNOST, neboť pomsta (na rozdíl od knižní předlohy) není přemrštěná, ale zcela adekvátní ... a nesráží tak mé sympatie k Edmondu Dantèsovi jakožto neprávem vězněnému kapitánovi obchodní lodi Faraón. Krom toho poznenáhlu přibývá dní, kdy mě milé jedenadvacáté století silně irituje, neb se mi zdá, že naše "západní" civilizace to se svými pozoruhodnými, prý liberálními nápady silně přehání - a kope si tak vlastní hrob pozlacenou lopatou. Tudíž se ráda ohlížím do filmové minulosti za oněmi zromantizovanými a zidealizovanými časy, které ctili tradičnější pohled na lidské společenství - a kdy láska a čest a právo nebyla jen prázdná slova. (26.11.2012)

1. díl: Jsem rád, že se televize Barrandov odhodlala promítnout o rok mladší seriál, který z tohoto snímku vychází (nebo je to možná jedno a to samé, jsem z těch 183 minut docela zmatenej, protože jen první díl má skoro dvě hodiny). Seriál jsem totiž naposledy viděl jako malý kluk a když jsem po přečtení originální Dumasovy knížky pořád slýchal, jak je verze s Maraisem ta nejlepší, nemohl jsem se dočkat, až ji konečně (zase) uvidím. A jsem zatím spokojen, i když ta pasáž s Abbé Fariou mohla být delší (hlavně mi chybělo jak ho to všechno učil, atd.). ***** 2. díl: Ani druhý díl v ničem nezaostává za tím prvním, přesto jsem však měl pocit, že především závěr se seběhl v až neuvěřitelně kvapíkovém tempu. Ale co, je to jen malá kaňka. **** a půl Celkové zhodnocení (průměr 4,75): Ano, utvrdil jsem se ve svém názoru, že Hrabě Monte Christo z roku 1954 se Jeanem Maraisem v hlavní roli je zatím tím nejlepším a nejvěrnějším přenesením Dumasovy knihy na filmová plátna. Tudíž zasloužených pět hvězdiček. (08.09.2011)

Toto je má první verze slavného románu a tudíž nemám srovnání. Je pravdou, že Jean Marais byl na roli jak dělaný. Doba vzniku byla zároveň dobou, kdy filmaři neměli možnosti triků a počítačových animací, takže se vše dělalo ručně a poctivě. A právě poctivou řemeslnou prací Monte Christo je. Bohužel jsem román ani nečetl, ale vyvstává otázka, zda se takové vězení po tolik let vůbec dalo přežít. Na druhé straně je tento příběh prakticky nesmrtelný a v mnoha obměnách použitelný i dnes. Nejde jen o pomstu, ale též o vůli žít, když nespravedlnost zvítězila. Že měl pak Hrabě štěstí a dali ho do cely vedle potenciálního boháče, který mu navíc svěří tajemství, je věc druhá. Také samotné potrestání viníků je na můj vkus až moc románové. Hlavně u soudu se jeden vlastně musí sám přiznat, jinak by Christo prohrál na celé čáře a tady má spíše štěstí než že by byl bůhví jaký myslitel. (26.07.2021)

Klasické ztvárnění jednoho z nejlepších románů Alexandra Dumase staršího plně postihuje základní romantickodobrodružnou linii stejnojmenné literární předlohy. Asi nejlepší Mareho herecká kreace v celé jeho kariéře se stala ztělesněním ideálu romantického hrdiny bez bázně a hany, který si však za všech okolností zachovává schopnost věcného uvažování a nadhledu. Scény z vězení, tragédie napoleonské Francie, pohyb na hranici tehdejšího polosvěta i podsvětí, k němuž pairové orleánské Francie nemají zase tak daleko, ideál lásky, ale i projev praktického života, to všechno se ve velkém kaledoiskopu střídá v dovedně aranžovaném pásmu scén, strhujícího děje i tajemných kulis. S jistou nadsázkou lze říci, že míra nadčasového prolnutí románu a filmu je plně srovnatelná s proslulými českými adaptacemi Verneových děl z šedesátých až osmdesátých let minulého století. (Osobně si myslím, že by se v tomto případě jednalo o příiš přemrštěnou nadsázku). (01.03.2008)