Mefisto

Možná bych se na film díval jinak, kdybych neznal předlohu, takhle jsem se ale jejího stínu nedokázal po celou stopáž zbavit. Na Mefistovi je bohužel vidět, že nejde o dílo původní; když se Szabó výrazně od knihy odchyluje, je to v pořádku (např. výtečný závěr), ale nejednou se z ničeho zjeví postava či situace důležitá pro děj, pro kterou však chybí souvislosti, a výsledek působí značně nekompaktním dojmem. Mannův román nepovažuji za kdovíjak skvělý počin, v psychologické kresbě však vítězí; např. Hendrikův vztah s černoškou zde pozbyl své dominantně-submisivní roviny, stal se pro film v zásadě zbytečným a Hendrikovu osobnost znatelně zplošťuje. Příliš mi nesedl ani samotný K.M. Brandauer, obzvláště jeho afektované a povrchní ztvárnění Mefistofela. Silné ***. (17.11.2008)

Na úspěchu filmu má určitě největší podíl výběr herce pro hlavní roli. Brandauerův výkon je opravdu strhující a uvěřitelný.Podařilo se mu věrohodně podat ten vnitřní boj mimořádně talentovaného umělce s touhou po kariéře a svým svědomím. Divák samozřejmě ví, co je správně, ale není vždycky tak lehké odsoudit. Alespoň já jsem to tak cítila po zhlédnutí filmu , už ale ne po přečtení románu Klause Manna, ve které hlavní hrdina vyznívá jednoznačně jako zavrženíhodná svině. Musím říct, že Mefisto je jedním z mála případů, kdy se kniha podaří převést na plátno tak dobře, že film svoji knižní předlohu předčí. (03.11.2013)

Naprostá dokonalost. Myšlenková, filmařská socha. Neomylně přesné sdělení, jak se zcela pochopitelně a uvěřitelně stane z člověka zločinec nebo aspoň významný spoluviník, aniž si to byl schopen uvědomit. Přesně takhle v Němcích narůstal fašismus až do zrůdnosti. Přesvědčováním o vlastní nadřazenosti má tvor lidského rodu schopnost s čistým svědomím překročit všechny hranice lidskosti. Kdyby nebyl herec, byl by se Hofgen schopen stát ve stejném vnitřním rozpoložení velitelem koncentráku. (24.10.2009)

S ďáblem se nedá smlouvat. 1) Předlouhý film přecpaný divadelními monology je zřejmě určen divákům, kteří se chtějí v klidu zamyslet nad polopaticky podanými příměry a pravdami o paralelách divadla a theatra mundi._____ 2) Herci, dramatikovi a homosexuálovi Klausu Mannovi posloužil pro napsání částečně autobiografického příběhu jeho pravděpodobný milenec, herec Gustaf Grundgens. Tento pruský státní rada za nacistů pomáhá po válce obnovovat divadelní život v sovětské (!) zóně, aby posléze přeběhl do západního Německa, kde hladce naváže na předválečnou slávu. Inu, divadlo mě potřebuje a každý režim potřebuje divadlo._____ 3) Třiačtyřicetiletý režisér István Szabó natočil podle knihy třicetiletého spisovatele oskarový film, který ovšem navzdory několika výpravnějším scénám svým důrazem na text, vyprávěním do kamery a absencí akce připomíná spíše televizní inscenaci. První hodinu filmu bych klidně postrádal i s její ukecaností a vážným rozebíráním trivialit._____ 4) Přesvědčivého Goringa (Rolf Hoppe, král z Tří oříšků pro Popelku) i ostatní herce doslova válcuje svým obrovským hereckým nasazením Rakušan Klaus Maria Brandauer (titulní role), jehož fantastický herecký výkon se, přinejmenším v mých očích, rozhodujícím způsobem podílí na vyznění jinak dost nevýrazného filmu. (30.09.2009)

Chcete-li opravdu poznat povahu člověka, postavte ho před misky vah. Na jedné váze se bude pohupovat možnost beztrestně stoupat v moci i za cenu obětování morální integrity či potopení lidí v nejbližším okolí. Na druhé misce poté bude ležet čisté svědomí za cenu utrpení, strastí a osobního neúspěchu. Až teprve v tomto okamžiku popadají na zem všechny masky a před vámi se zjeví nahá skutečnost v celé své kráse... Nebo v nezměrné ošklivosti? (30.01.2018)