Mefisto

Tohle je jeden z těch úchvatných filmových výtvorů, které na vás svou silou hluboce zapůsobí. Na konkrétním historicko-politickém vývoji meziválečného Německa se odehrává vnitřní boj jednoho člověka, který podléhá blyštivému pozlátku slávy a úspěchu natolik, že se vědomě i nevědomě stává loutkou a nástrojem nesvobody a diktatury. Divadelní herec Hendrik Hoefgen (skvělý Klaus Maria Brandauer) je mužem, který vidí hlavně sám sebe. Rád se neustále staví do role ukřivděného člověka a jde tvrdě vpřed za svým cílem: hereckou slávou a uznáním. V politickomocenské proměnlivé době opouští všechny své zásady a přesvědčení a stává se poslušnou loutkou v rukou představitelů moci. Ze začátku zaujatý postoj, že jeho cesta vzhůru může poskytnout určitý ostrov svobody a bezpečí, je vystřídán krutým vystřízlivěním, pochopením vlastních možností a svojí nehezkou rolí v té nedemokraticky hrůzné době. Jeho životní role Mefista ve Faustovi ho předznamenává do jeho životní role, na kterou se systematicky připravuje krok po kroku. Svých veškerých dobrých odhodláních na poli divadla i politiky se zištně vzdává ve prospěchu své stoupající kariéry. Z dalších rolí: Hendrikova první manželka Barbara Bruckner (dobrá Krystyna Janda), pocházející z buržoazních kruhů, herečka a přítelkyně Barbary Nicoletta von Niebuhr (Ildikó Bánsági), Hendrikova manželka v době fašistické moci, fašistický generál a ministerský předseda (dobrý Rolf Hoppe), který Hendrika využívá ve prospěch fašistické ideologie a moci, herec Hans Miklas (György Cserhalmi), původní člen NSDAP, který se z ideologického hlediska s fašismem loučí, aby za to zaplatil vlastním životem, herec Otto Ulrichs (Péter Andorai), společně s Hendrikem komunistický sympatizant, černoška Juliette Martens (Karin Boyd), Hendrikova milenka zachraňující si život odjezdem do Paříže, herečka Lotte Lindenthal (Christine Harbort), prominentka fašistického režimu, ředitel hamburkského divadla Oskar Kroge (Major Tamás), herecká hvězda Dora Martin (Ildikó Kishonti), Hendrikův židovský sluha Kis Böck (István Komlós), fašistický pohlavár Cesar von Muck (Christian Grashof), a fašistická prominentní sochařka Laura (Teri Tordai). Nástup fašistické nenávistné ideologie, prohra ambiciózního a nadšeného komunismu, zajímavosti netradiční formy nezávislého divadla, porážka svobody a umění, ze kterého zůstal jen ohyzdný pahýl na podporu a vzestup nenávistných násilníků u moci. A jedinec, který se díky své ctižádosti a ambicím podílí na této zdeformované a brutální formě vládnutí. Úchvatné a velkolepé. (25.07.2012)

Po dlhšej dobe opätovne veľký zážitok. O to väčší, o čo nečakanejší. Najprv som si myslel, že to bude o hercoch a o divadle, ale je to film predovšetkým o architektúre moci a o ohýbaní sa, aby sme jej neprekážali, pretože sa dokáže v sekunde zmeniť na mlynček, ktorý nás zomelie aj s našimi ideálmi. Je to mimoriadne dlhý film, do ktorého sa zmestilo množstvo zaujímavých dialógov a v ktorom bolo možné si vychutnať nevšedné herecké majstrovstvo Klausa Mariu Brandauera. Aj keď televízny dabing vnímam málokedy, tentoraz musím vysloviť uznanie Jiřímu Štěpničkovi, ktorý sa svojej úlohy zhostil so cťou. Od maďarského režiséra som právom očakával vierohodné dobové reálie a dočkal som sa. Začínam byť navnadený na dnes uvádzaného Hanussena. (28.11.2012)

Herec, milujúci hranie. Bez masky, s maskou. S prekvapením. Raz pochybujúci, inokedy presvedčený o talente, ktorý by mal rozdávať na podstatne vyššej úrovni, než v provinčnom divadle prístavného Hamburgu. Už tu začína prejavovať svoj nestabilný charakter. Typickým je preň túžba po lepšom živote a všeobecnom uznaní. Spaľujúca vášeň znamenať čosi vo svete umenia dokáže prelomiť to lepšie v jeho vzťahovom živote. Napriek výrazne ľavicovému mysleniu, prejavuje znaky nezdravej ambicióznosti. V zhode s tým, napriek vášnivej a slovne kruto úprimnej láske s černošskou učiteľkou gymnastiky a tanca, neváha odrazu uzavrieť manželstvo s finančne dobre zabezpečenou paničkou. S postupným ovládaním politiky nacistami, postupuje aj rozklad hercových dovtedajších politických a hereckých ideálov v prospech vládnucej ideológie. Výmenou za názorový obrat je ponuka možnosti riadiť procesy v divadle. Nejde o jednorozmernú postavu, na to je film zrobený príliš chytro. Až tak, že napriek urputnému herectvu vyznieva celý koncept trochu hóch akademicky, a tým aj neživotne. Len v znamení téz o úlohe umelca v súkolí doby, ktorú ovplyvňuje a do značnej miery určuje politická situácia. (19.01.2021)

Mefisto představuje velice výraznou tématickou variantu Schindlerova seznamu, zatímco tragikou hlavního hrdiny a zapojováním jeviště do příběhu tíhne k filmu All That Jazz. Jeviště tematizuje ve druhém plánu herectví, převlékání kabátů a upřímnost. Nakonec Hendrik Hoefgen coby stoupenec stanislavského metody, který se v reálu musí přetvařovat a směřuje až k jím neviděné iluzi, odpovídá obrazu zpitomělé a sobecké německé buržoazie meziválečné éry, která nespatřila a nechtěla spatřovat nebezpečí nacismu. V první půli připomíná Hendrik impulsivními výroky Hitlera u proslulého řečnického pultíku, zatímco ve druhé půli od podobných výstupů upouští. Přesto a proto si myslím, že hlavní představitel vyloženě kariéristickým umělcem není. Hendrik nikdy nepřivírá oči, nikdy se nepřikloní na stranu nacistických pohlavárů, naopak pomáhá přátelům (tak jako Oskar Schindler) a na rozdíl od ostatních neustále pochybuje. Podlehne nakonec? Zdá se, že pouze změní pozici z herce do diváka; do diváka bez možnosti ovlivňovat nastalou mašinérii. To symbolizuje film v závěru světlem namířeným na Hendrika, neboli světlem namířeným na diváka, jak o tom zhruba v půlce filmu sám hlavní představitel mluví. V duchu předešlého dodatek: Klaus Maria Brandauer je herec-nadčlověk. (03.11.2008)

Politika je divadlo už od nepamäti, ale divadlo by sa nemalo nikdy stať politikou. Vtedy je zrejmé, že sa so štátom deje niečo "diabolské". Hofgen je herec, ktorý svoje role skutočne prežíva a začína prežívať aj tú reálnu, vyžadovanú novou spoločnosťou. Hranica medzi divadelnou úlohou a skutočnou osobnosťou sa stiera. Je iba obeťou svojej doby, ktorá ho vytvára, je naivný, alebo je iba konformista, zbabelec, ktorý sa opája sebaklamom? Dajú sa v takejto dobe nájšť kompromisy, aby ostal človek samým sebou? Je to iba človek, ktorý sa nedokáže stať skutočným, zásadovým mužom? Kde je v jeho prípade hranica medzi vlastenectvom a zbabelosťou? Mefisto vytvára dusno a atmosféru iba mrazivými dialógmi, k zobrazeniu násilia sa uchýli iba raz a je to podľa mňa trochu zbytočné. Na rozdiel od mnohých filmov, zaoberajúcich sa týmto obdobím európskych dejín, zobrazuje aj ponižovanie černochov, v čom je originálny. Najviac mi pripomenul talianskeho Konformistu, divadelným prostredím Kabaret alebo Posledné metro, ktoré odporúčam tým, ktorým sa takmer dva a pol hodinová dĺžka zdá príliš. KMB predvádza jeden z najlepších výkonov filmovej histórie. (27.11.2012)