Mefisto

Szaboova středoevropská trilogie křísí polozapomenutou středoevropskou identitu, která ještě před šedesáti lety byla živou součástí veřejného povědomí všech národů a států "užší" střední Evropy. Brandauerovy výkony jsou vynikající a v zásadě vyvážené ve všech filmech tohoto širšího ideového celku. Důležitá je právě ona horní časová hranice před rokem 1945. Podobenství filmu je vlastně detailně zachyceným procesem nomenklaturizace jinak schopného, ve své profesi silného a odolného jedince (jedinečná je dech beroucí rekonstrukce avantgardních scén dvacátých let ve výmarském Německu. Slušnost přechází do zločinu tiše, zpolehounka, krůček za krůčkem. Zrod zločince a lumpa je zdánlivě pevně propojen a jasně dán. Včetně virtuální útěchy menšího zla a domnělých dílčích zásluh téměř opozičních. Už se nejedná jen o Hitlera, ale o jasné vymezení lidství oproti jeho zločineckým mantinelům včetně časově mladších totalit druhé poloviny minulého století. Konec - ve shodě s Mannovým stejnojmenným románem - je otevřený. Stejně jako naše znalosti tohoto zdánlivě neatraktivního, ale životně důležitého tématu. Navíc na případě strhujícího filmu již dnes poprávu považovaného za klasický. (23.09.2007)

V postavě obyčejného herce Hendrika, který se vyšvihne mezi nacistickou elitu, chce Szabó ztvárnit člověka tvrdícího, že je jen prostý herec. Až na vrcholu své kariéry zjišťuje, že jeho životním vzorem je samotná postava Mefista, která uzavřela pakt s ďáblem a zůstává člověkem bez tváře. Představitel Hendrika, Klaus Maria Brandauer, dostal roli v celé Szabóvě historické trilogii (Plukovník Redl, Hanussen). (02.01.2008)

S ďáblem se nedá smlouvat. 1) Předlouhý film přecpaný divadelními monology je zřejmě určen divákům, kteří se chtějí v klidu zamyslet nad polopaticky podanými příměry a pravdami o paralelách divadla a theatra mundi._____ 2) Herci, dramatikovi a homosexuálovi Klausu Mannovi posloužil pro napsání částečně autobiografického příběhu jeho pravděpodobný milenec, herec Gustaf Grundgens. Tento pruský státní rada za nacistů pomáhá po válce obnovovat divadelní život v sovětské (!) zóně, aby posléze přeběhl do západního Německa, kde hladce naváže na předválečnou slávu. Inu, divadlo mě potřebuje a každý režim potřebuje divadlo._____ 3) Třiačtyřicetiletý režisér István Szabó natočil podle knihy třicetiletého spisovatele oskarový film, který ovšem navzdory několika výpravnějším scénám svým důrazem na text, vyprávěním do kamery a absencí akce připomíná spíše televizní inscenaci. První hodinu filmu bych klidně postrádal i s její ukecaností a vážným rozebíráním trivialit._____ 4) Přesvědčivého Goringa (Rolf Hoppe, král z Tří oříšků pro Popelku) i ostatní herce doslova válcuje svým obrovským hereckým nasazením Rakušan Klaus Maria Brandauer (titulní role), jehož fantastický herecký výkon se, přinejmenším v mých očích, rozhodujícím způsobem podílí na vyznění jinak dost nevýrazného filmu. (30.09.2009)

Film o subjektivní morální odpovědnosti ve velkém, objektivním dějinném procesu. Herec Henrik Höfgen se skrývá za svou divadelní masku se kterou chce proplout dějinami. Osudová role Mefista jej ale vrhá do náruče ďábelských nacistických struktur, ze kterých není úniku. Divadelní herecká exaltovanost splývá s reálným "divadlem" nacistického teroru, Höfgen je od jisté chvíle nenávratně ztracen (viz věta ministerského předsedy - "Učím se od vás."). První spolupráce režiséra Szabóa s K.M. Brandauerem, který podává nezapomenutelný výkon. Jako elitní divadelní herec suverénně prezentuje svou výraznou postavu v díle, které je divadlem zřetelně ovlivněno i formálně (málo postav, málo velkých celků a dynamických záběrů, řada dlouhých monologů hlavního hrdiny...). (02.06.2006)

Z třídílné slavné série Istvána Szabó jde o první a z mého pohledu nejsilnější film, který přinesl K. M. Brandauerovi nesmírně vděčnou roli ambiciózního herce, který se stal pěšákem v mocenské hře. Díky ní se z něj definitivně stala velká hvězda filmového plátna. Szabó sice využívá konkrétní historické události a dobové rekvizity, ale vytváří nadčasový snímek o konformitě, manipulaci a kariérismu, která vede ke ztrátě vlastní identity. Szabův ministerský předseda není konkrétní historickou postavou, ale zosobněním mocenské zvůle a člověka na vrcholném postu kterékoli diktatury. Hodně chytrý scénář v řadě detailů ukazuje postupnou destrukci osobnosti a naznačuje, k jak temným koncům mohou vést počáteční kompromisy. Celkový dojem: 100 %. (17.10.2008)