Nick Cave: 20 000 dní na Zemi

Cave stárne se ctí a Forsyth s Pollardovou o tom dokázali podat báječně sugestivní zprávu. Díky moři inscenačních libůstek, mimořádně invenčnímu střihu a charismatu hlavního představitele to má atmosféru jak bejk, náhled do Caveova tvůrčího procesu a jeho úvahy o muzice jsou ohromně inspirativní pro kohokoli, kdo se do ní snaží taky fušovat… Kdyby se to v závěru nepřehnalo s tlakem na mystickou pilu a kdyby se točilo na klasický filmový materiál a ne na studený digitál, bylo to pro mě za plný počet. — Po druhém zkouknutí, duben 2017: Ale tak jasně že se dědek stylizuje a sebedojímá, jenže to pro mě není rozhodující, učarovává mi tím, jak se i v té stylizaci (možná díky ní) dokáže s upřímností dotýkat podstatných věcí, víc pravda okolo tvorby než okolo života, ale z toho, abych chtěl slyšet životní pravdy zrovna od lehce dekadentních australských bigbítových šansoniérů, už jsem přece jen vyrost. (26.07.2014)

básnik, egocentrik, šialenec, spisovateľ, strom vo víchrici, austrálčan, divoch, bard, úchylný génius a šofér - novodobý romantik, edgar allan poe 21. storočia... najlepšia scéna je, ako so svojimi synmi žerie pizzu pred telkou - je tak šylizovaná no pritom autentická, tak úchylná a morbídna a pritom rodinná a príjemná, tak čudná, minimalistická, no pritom šialene plná... dokument to nie je zlý, hlavne je plný skvelej hudby, niekoľkých pekných myšlienok a jedného povznášajúco inšpiratívneho odkazu a brightonského neba; (28.12.2014)

Tohle jsem si nikdy neměla pouštět, pokud jsem Cavea chtěla vidět jako dřív. Naskytnul se mi zde pohled na pozérskýho intelektuáního snoba, který nezvládá posedlost sám sebou. Můj pohled na jeho hudbu se tím samozřejmě nemění, ale ne nadarmo se říká, že by obdivovatel neměl "poznat" svého "idola". Člověk má tendence si slavné umělce idealizovat, což se mi zřejmě stalo, přestože slovo "idol" bylo použité v nadsázce. Ale prostě mi byl Cave skrze jeho hudbu sympatický, videoklipy nevyjímaje. To, co jsem viděla, můj pohled na něj jako na člověka, dost změnilo. Tak třeba ta "terapie", co v dokumentu vidíme. Taková terapie by byla s prominutím na h..., protože ten "terapeut" sebou okouzlenému Caveovi jen leze do řiti. Nijak ho nezpochybńuje, neponouká, jen se ptá a doptává na věci, na kterých je poznat, že o nich sám Cave chce mluvit (jasně, chápu, režisérský a dramaturgický záměr, ale pořád to působí strašně egocentricky, včetně způsobu, JAK to Cave vypráví) a Cave tam vypráví velmi detailně o sobě (samozřejmě), ale o věcech, které ani nejsou tolik zajímavé - možná maximálně pro opravdu šílené fanoušky, takový ten typ, co prohlásí za svatou i zem, po které modla chodí. Prostě na té terapii nic neřeší, jen se tam tak vykecává. Jeho projev je v celém dokumentu strašně arogantní, nemůžu si pomoct, ale vyvolává to ve mně automaticky antipatie.A za největší průser považuju to (když se nad tím zamýšlím, tak to jde dobře ruku v ruce s tím "full of himself" přístupem a s tím intošským pozérstvím), že filmu úplně chybí humor a nadsázka. Prostě Cave vypráví a popisuje, proč a co udělal, a kamarádi a kolegové mu nahrávají a celkově mu jdou na ruku, aby se mohl nadále opěvovat. Něco jako když sedíte v kavárně a za váma se dva pseudointelektuálové vzájemně ujištují o své výjimečnosti. Chvílema mi přišlo, že je na tom ten Cave tak, že už ani neví, jestli ten jeho projev je póza, nebo ne. A doslova mě znechutila scéna téměř na konci, kdy kouká na nějaký film se svýma synama, a všichni se smějí při stejných pasážích a pak v jednom momentu všichni najednou citují jednu větu z filmu, a pak je střih. Takže divák se má podívat, jak krásný a blízký má vztah se svou rodinou a jak jsou na jedné vlně a bla bla, přitom je vidět, že ta scéna JE stylizovaná a nahraná, jako vše ostatní zde. Prostě to není autentický. V podstatě nemám nic proti "jinak" pojatým dokumentům, ani jsem nečekala, "tradiční" pojetí, ale koukat se hodinu a půl na Caveovu "ódu na sebe", to jsem fakt nečekala. A ta hodina a půl ubíhala pomaleji, než tříapůlhodinový Ben Hur. (20.11.2020)

Přiznávám, že jsem čekala asi trochu víc. Pořád je tento rádoby dokument výborný, zábavný, Nick nahodí i pár mouder, o kterých budete přemýšlet i chvíli po filmu, několik scének opravdu pobaví a spletenec opravdových výpovědí a lehce zvrácených stylizací zas tak neruší, ovšem slibované nadšení se jaksi nedostavilo a skvělá vizuální stránka chvílemi děsí až svou neupřímností. Na druhou stranu, žádné z těchto "negativ" by vám rozhodně nemělo zabránit slastnému vnoření se do jednotlivých obrazů a naprosté se oddanosti jejich krásám. (28.07.2014)

Zrovna teď je v Brightonu jasno, 12 stupňů Celsia (na Veselíčku je polojasno, teplota o něco vyšší). V popředí brightonského skyline se Nick Cave prezentuje (a je prezentován) jako usedlý, přemýšlivý a tvořivý, intelektuál. Nic bych nedal za to, že takový byl vždycky, i ve svých divokých letech. To, že našel svoje místo (je o něm často řeč: místo jako lokalita na zemi i místo jako situace v mysli). Jeho bílou i černou můrou je neustálá přeměna - přeměna sama v sebe, vysílání a přijímání signálů, komunikace s věcmi, lidmi (živými, mrtvými i vymyšlenými), přizraky a monstry. Pozn. 1: Z jeho koncertu v Praze si toho moc nepamatuji, ale jeho koncert s (doktorkou) Ninou Simone mi nejspíš zůstane v paměti jen jeho prostřednictvím. Pozn. 2: Ze 7 představených písniček (ve studiu, na koncertu) jsem si znovu (v plné verzi) pustil "Jubilee Street" - a zjistil, že "I got a foetus on the leash" je jen básnickou inspirací. Pozn. 3: Nakonec mám radost z toho, že se z Nicka stalo to, co z něj stalo, a že ne to, co se v bluesové hantýrce nazývá "go down slow". (22.06.2018)