Tonka Šibenice

Tonka Šibenice - první český zvukový film (byť ozvučený dodatečně) - je velmi působivým dramatem dívky, která je společností odvržena za čin, ke kterému ji de facto sama společnost přinutila. Do nevěstince, vedeného Antonií Nedošínskou, přijdou policajti s "delikátním úkolem" najít ženu pro k smrti odsouzeného vraha (Josef Rovenský). Jaké z toho čiší pokrytectví a vyložená krutost, když od tohoto okamžiku se Tonce všichni vysmívají a vyhýbají se jí. Bytostně dobrá Tonka tak začíná čelit zlému a krutému okolí, které ji nakonec dožene až ke smrti. Film je plný emocí a silných obrazových momentů. Trošku se ale vymyká hudební doprovod, který hraje vyloženě na národoveckou strunu (navzdory požadavkům zahraničních distributorů) a místy se k obrazu vůbec nehodí. Ale to je jen můj dojem... Jinak označení "první český zvukový film" je trošku zavádějící, protože kromě dvou písniček jsem nezaregistroval jediný dialog. Na to si český divák musel počkat až na film Když struny lkají (který ovšem neměl valnou kvalitu) nebo C. a K. polní maršálek . (17.05.2006)

„Co chceš? Ulice je ulice.“ A přitom tam byla naděje…Začátek byl vyloženě prosluněný, úsměvný a vůbec sálající příchozím jarem. Navíc inspirativní. Třeba v tom, že když se člověk začne oddávat něžnostem s milou a v tom okamžiku ho zaskočí nenadálý příchod potencionální tchyně, neprůstřelnou kamufláží je popadnout harmoniku a začít na ni hrát, jako by nechumelilo. Jenže po návratu do Prahy přijde ona osudná noc ve vězení (nápaditá práce se stíny!) a najednou to s hlavní hrdinkou, která přijde ke svému cejchu v podstatě jako slepá k houslím, jde pomalu ale jistě z kopce. A divákovi je poběhlice se srdcem na pravém místě (neb co může dát taková žena muži v předvečer jeho smrti cennějšího, než natahovacího trpaslíka co tancuje, ehm) čím dál víc líto, s velkým přispěním její představitelky Riny, která byla výborná zvláště v té „destruktivní“ poloze. A někdy se člověk dočká štěstí jen v mrákotách …Přítomnost zvuku ve filmu je každopádně příjemná, i když jde převážně jen o hudbu (s pár dodanými zvuky a zpěvem). Za mě solidní 4*. (07.04.2019)

Tonka Šibenice mě lákala nesmírně dlouho. Zajímavý námět, herci, kteří mě baví... A opravdu musím říct, že je to pro mě jeden z nejlepších filmů, co Češi v prvopočátcích naší kinematografie natočili. Mám ráda Věru Baranovskaju, Ita Rina, to je kráska, symbol filmů němé éry. Navíc narozena ve stejný den jako já, cožpak jde nemít ji ráda? Co se týče příběhu, mě bavil. Rozhodně nenudí, přinese drámo... Na svou dobu skutečně výtečný snímek. Co na svou dobu, dodnes nám má co dát, dodnes to není vyčpělý film. (19.04.2012)

Mistrovské dílo sklonku našeho němého filmu, které po filmové stránce strčí do kapsy i leckterý zahraniční snímek. Kamera velmi dynamizuje konvenční snímek a pečlivé osvětlení mu dodává na tísnivé až kammerspielovské atmosféře (velmi intenzivní jsou z tohoto hlediska scény z vězeňské cely). Ita Rina je pro plátno jako stvořená, její lehké umění mimiky zanechává hluboký účinek z postavy. Baranovskaja je zde velmi temperamentní a ukazuje trochu odlišńý herecký odstín, než jaký předvedla v Matce nebo filmu Takový je život. Velmi působivá je subjektivní vize v závěru, jež působí v nesmírné opozici k temným dekoracím zasněžené Prahy. Jednoduše nemám co vytknout. (12.11.2009)

Ohromná romantická exprese. Výraz vnitřního proudu doby, cit první republiky na plátně... Vždyť tehdy Karel Čapek tvořil svá vrcholná civilní skeptická "maločeská" díla, a do toho tahle nadnárodní sentimentální bombička. Věřím, že to někde v kině Hvězda viděl a potají uronil. Vždyť je tu všechna slovanská tragičnost, otevřenost, srdečnost a fatalita, ovšem ve špičkovém západním zpracování -- dokonalá souhra formy a obsahu, které zdánlivě jdou proti sobě. Malířův skvost, co by se dal pověsit na stěnu, nebýt složen z chladných fotek na běžícím celuloidu. Mnou viděn na bizarním kanálu CS Film, informačním to zdroji konformním a alibistickém, a přesto hojném, bohulibém. Páni. Zážitek. (21.07.2010)