Ida

Mám rád dobré filmy. Někdy i ty, když je v tom cosi zvláštního. Domy potažené špinavou šedí. Jako černobílé foto na obyčejném papíru. Děj plný protikladů jak když vejdete do vymrzlé místnosti. Ida Lebenstein, navenek stojí na rozcestí. Obhajuje svůj vlastní život a pojímá Boha jako sílu. Ilustruje svoje myšlenky. "A potom? A potom?" Může to svést k domněnce, že se tu jaksi k životu v klášteře straní. Čistě teoreticky si kladu tedy logické otázky. Měl by být život v v religiózním smyslu smysluplnější? Nebo jiný život bez mystického zasnoubení je tak nějak menší? Ostatně bez zajímavosti není ani život bezcílné rudé Vandy ve vší opuštěnosti, která si tu vyjasňuje hloubku své viny. Faktem zůstává, že to není snadný film. Nelze však pominout, že to má skvělou dramatickou stavbu, která především svým výrazem bourá zaběhané filmové postupy. (04.01.2015)

Film s naprosto geniální kamerou, bohužel až příliš rušivou. Nevadí mi použití statické kamery, ale naprostá přehnanost uměleckých obrazů tu odváděla pozornost od všeho dalšího. Přitom mě třeba nejvíce zaujala scéna s "vyskočením z okna," která nebyla udělána nějak prapodivně jako "v rohu hlava a zbytek záběru je zeď za hlavou postavu". Celkově bych vymazal romantickou část příběhu, která ubírala vyznění filmu a podsunovala divákům, že Idino rozhodnutí bylo způsobeno jen láskou. (10.10.2015)

Pokud se režisér či kameraman učil od Bély Tarra (nemá to nic společného s retro stylem 50.let), potom dobře udělal. Skvěle vybrané odstíny šedého klínu, co "políčko" filmu, to nádherná černobílá kompozičně vyvážená "fotografie" - až už se člověku nechce dělat vlastní fotky! Příběh nenáročný, ale mimořádně scénicky vyvážený. Někdy stačí prožít si jeden den někoho, kdo tak žije celý život... A pak? Oknem na ulici a dveřmi do kláštera! (19.10.2014)

Ida. Krásná mlčenlivá dívka s půvabným ďolíčkem na bradě. Oddala se Bohu, nebo k tomu má alespoň našlápnuto, ale ještě předtím ji čeká úkol rozpoznat svět tak, jak ho nikdy neviděla. Stejně jako pro nás je kamera černobílá, tak i pro ni je život za dveřmi kláštera šedivý, odtažitý a nepochopitelný, ale zároveň je pro ni zkouškou své vlastní víry .. (05.09.2014)

Vypadá to, že Poláci jsou schopni toho, čeho už Češi dávno ne, totiž pokračovat v odkazu a duchu filmových nových vln východní Evropy (tedy své polské nové vlny a analogicky tzv. Československé nové vlny). U nás tuhle štafetu třímal naposled někdy v roce 1989 Zdeněk Tyc, když vyslal do světa Vojtěcha, řečeného sirotka (v motivu sirotka máme hned další podobnost s Idou); možná ještě Reifova Postel, která jako poslední český film soutěžila v Cannes, ale to je úplně jiný žánr), kdežto Paweł Pawlikowski za totéž dostává v roce 2014 Oskara! Pawlikowski má asi dobře nakoukané nejen polské filmy 60. let, ale třeba i snímky Evalda Schorma či Karla Kachyni (i když tady už nejde o kolektivizaci, nýbrž o ještě větší a dávnější trauma). Tvůrci tu exponují dva lidské protipóly - křesťanku Idu a komunistku Wandu (ve scenáristickém záměru polskou obdobu našeho Urválka či Vaše, tzn. zločince, institucionalizované masové vražedkyně), symbolické postavy Dobra a Zla, které se protnou v odkrývání společné bolavé minulosti a silně je spojí společně prožité trauma 2. světové války. Reakce obou je také zcela opačná. Ida se touží utvrdit ve své cestě, Wandu dobíhá svědomí. Obě se ale protínají ve svém lidství. Jako záporné postavy pak v příběhu vystupují ,,dobří polští křesťané". Tvůrci tak odvážně bourají zaběhlé normy i filmové postupy. V opisu se Ida potkává tak trochu s Hanekeho Bílou stuhou, tou snahou analyzovat zlo ukryté ve všednodennosti ,,dobrého" vesnického člověka a traumatech skrytých pod skořápkou běžného života. V českých podmínkách zdánlivě sebezničující naprostá a cílená rezignace na komerční stránku věci přivedla tvůrce Idy až k ocenění za nejlepší evropský i americký neanglicky mluvící snímek. Tohle je cesta, po které by se měl ubírat i novodobý český film. Navíc další silnou spojitostí s českou kinematografií je fakt, že jako jeden z producentů stojí za filmem právě Eric Abraham, který už předtím získal Oskara právě s klanem Svěrákovic za Kolju. PS: Osobně bych však letos dal Oskara spíše Zvjagincevovu Leviatanovi, neboť Pawlikowski skvostnou filmovou řečí totalitu popisuje, kdežto Zvjagincev proti ní skvostnou filmovou řečí aktivně bojuje... (28.02.2015)