Ida

Pawel Pawlikowski je král, a Lukasz Żal je kouzelník – tak esteticky opojný a vizuálně podmanivý majstrštyk dokáže natočit jen řemeslník, který do svýho díla z plný upřímnosti vkládá srdce, duši, a pár cákanců ejakulátu. 'Ida' je totiž jako panenská blána čistá esence vyprávění obrazem – respektive skrze výhradně statické záběry – a zkrátka vzato must see záležitost, která mohla vzniknout jedině díky fenomenální kreativní synergii mezi režisérem a kameramanem, a která formálně odkazuje a vzpomíná na středoevropskou filmovou vlnu 60. let.... Co se týká narativu a jednotlivých příběhových nuancí, snímek 'Ida' by šel definovat jako lyrické introspektivní road-movie o hledání vlastní identity ve víru tří fenoménů polské národní paměti – katolicismu, komunismu a osudu polských Židů: asketická jeptiška Ida - ztvárněna famózní Agatou Trzebuchowskou, herečkou s tím nejroztomilejším kukučem - která se pokouší odhalit minulost své rodiny, na oné osudové cestě okusuje první doušky svobody, doprovázená její cynickou a neméně extrovertní tetou Wandou (Agata Kulesza) – která je kontrastem vůči uzavřené a ostýchavé Idě, která byla celý svůj život vychovávána v klášteře, striktně učena neutuchající lásce k Bohu.... Divák zde posléze může obdivovat, v akutním případě onanovat, nad nadpozemskou krásou monochromatický černobílý palety, a zejména nekompromisní dominancí formy nad obsahem – jmenovitě dechberoucí kompoziční hrou světel a stínů, potažmo atypickým až impresionistickým rámováním mizanscény, anebo sofistikovanou tonalitou příběhové atmosféry která excelentně vystihuje náturu tehdejší doby. Což lze ostatně lehce přeložit do filmové řeči jako 80 minut instantního cinefilního rauše a vizuálního porna (!) .... Už nyní se nedočkavostí třesu, jakou filmovou delikatesu ukuchtí duo Pawlikowski/Żal příště – tři roky stará hudební epopej 'Studená válka' je prozatím jejich nejlepší a dosud nepřekonaná tvůrčí kolaborace. Oscarová výhra v kategorii cizojazyčný film je naprosto zasloužená. Polsko je jednoduše peak evropský kinematografie.... // VERDIKT: Bardzo fajny film, kurwa! // [#FILMOVKA2021🎬] (19.08.2021)

Ty dvě jsou tak odlišné, že je mohl dát dohromady snad jedině příbuzenský vztah. Je to sice příběh Anny / Idy, která je mladá, nezkušená a poprvé na větší cestě venku z ochranné ulity kláštera, ale popravdě ho zajímavým dělá právě její teta Wanda, což je naopak osvěžujícně netriviální figura. Art, který by klidně mohl zkusit i běžný divák... (31.03.2016)

Tu už nejde o to, komu Ida pasne, komu nie, kto je nadšený z kompozície obrazu, kto by privítal umeleckú nápaditosť za hranou akejsi rozprávačskej nemohúcnosti. Samozrejme, doba zasadenia a prvotný look symbolizuje akúsi zlatú baňu moderného artu zušľachtenia prúdovými smermi čiernobielej estetiky, ale obsah musí skrátka o niečom viac vypovedať. Rád by som ozaj niekedy videl do očí akademikov, do vnútra ich dispozičného zmýšľania. Ida je ťažkou vizuálnou pózou a nezachráni ju ani ani kvalitná formálna práca. Zvyšok je mdlý a bez nápadu. (24.03.2015)

Případ Pawlikowského a "Idy" v praxi ukazuje platnost odvěkého pravidla, že talent bez tématu není ničím, respektive, že nejpůsobivější díla vzniknou, když se tvůrci obrátí do sebe a věnuje se osobním tématům. Pawlikowski do té doby byl solidním, ale nijak zásadním filmařem s mnohaletou kariérou v oblasti esejistických dokumentů pro BBC a v nezávislých žánrovo-festivalových kruzích. "Ida" reflektuje jeho vlastní renesanci coby člověk a tvůrce v návaznosti na tragické události v jeho rodinném životě a zjevnou bilanci jeho vlastní identity a existence coby emigranta, kterého během dospívání matka vzala z Polska do Velké Británie. Pawlikowski film koncipoval jako reflexi Polska s jeho eticky problematickou historií a křivdami na druhých, se kterými se na rozdíl od něj a jeho hrdinky země nikdy nevypořádala. Právě skrze osobní rozměr ale "Ida" nespadne do historické teze o vině, ale naopak zůstává intimním filmem o svobodě, životních rozcestích a síle osobní volby, bez ohledu na to, jak může tato volba s ohledem na škatulky vyznívat nepřípustně. Zvolená stylizace s užitím klasického formátu a černobílého obrazu je současně otevřenou poctou kinematografii v době, do níž je film zasazen, ale současně využitím tohoto existujícího výrazového slovníků k vlastním cílům (jak je vidno nejen z koncepčního významového užití statických a pohyblivých záběrů, ale také z klaustrofobního rámování, které se postupně mění na detaily v závěru filmu). Zůstává paradoxem, že Polsko si po světovém úspěchu a oscarovém vítězství přivlastnilo jako svou vizitu film o přijetí minulosti, smíření se s ní a skrze to objevení nové síly pro vlastní život, tedy věcí, které tamní společnost a vláda zásadně popírají. (13.04.2020)

Ono je to tak. Ďalší z tých kvázi umeleckých filmov, ktorý nedokáže splniť očakávania, pretože sa o to ani nesnaží. Pawlikowski síce má cit pre obraz, ale budovanie emócií je na bode nula. Rovnako v mojich očiach dopadlo aj jeho Moje leto lásky. Problém s filmom je, že prvá hodina je postavená na jednoduchej zápletke, ktorú režisér zbytočne rozťahuje. Bohužiaľ sa v nej nedozvedáme takmer nič. Je emočne chladná a snaha o pripomenutie si vojnových hrôz je v poľskom filme asi na rovnakom významovom mieste, ako keď v indickom filme niekto uteká na vlak. Film sa stáva zaujímavý posledných 20 minút, ale v najlepšom skončí a neviem ako tí čo to pozerali, ale ja som si rozhodne pomyslel, že ma Idin príbeh nielenže neobohatil, ale sa o to ani nesnažil. Vizuálne pekné, ale načo využívať hĺbku ostrosti, keď v nej nie je skrytý žiadny význam. Čakal som meditatívnu úvahu nad Bohom, dostal som chladný film o hľadaní židovských koreňov a o túžbe po jednom zasunutí. Neurazí, nenadchne. (22.09.2014)