Neon Demon

Nicolas Refn je ideální režisér pro natáčení efektních podívaných, kdy dokáže diváka rafinovaně bombardovat atraktivními vjemy. Jeho talent by se skvěle uplatnil při natáčení reklam a klipů, ale i určitých kategorií žánrových filmů. Kultivovanou erotiku by zvládl bez mrknutí oka - kdyby ovšem diváka a s největší pravděpodobností i sám sebe nechtěl přesvědčit, že je předurčen pro svět velkého umění. Volí proto pro své cíle neadekvátní filmové prostředky, objevuje banální, všeobecně dostupné pravdy a pokouší se kamuflovat hloubku tam, kde přešlapuje v brouzdališti. Škoda, se svým renomé by neměl problém přemlouvat přední charakterní herečky, aby se v zájmu Múz svlékly. V téhle afektované, protahované póze se ale Refn stává otravným. 30 % mu nadělím za zúčastněné dámy, a to ještě může být rád, že mám vstřícnou chvilku a mhouřím nad tou zoufalostí oči, až to bolí. (04.03.2021)

Vždycky pobavi chytráci, kteří melou něco o manýře a provokacích, načež přikvačí 50 idiotů bez názoru, aby to neobratně zopakovali. Asi v přesvědčení, ze když to podobně jako hradní žumpa budou opakovat, stane se to faktem a pravdou zakryvající jejich ubohou diváckou demenci. Ale cajk, závěrečných 45 minut je každopádně to nejlepší, co letos někdo mrsknul na plátno. (18.11.2016)

Rozmazlená umíněnost o dvou hodinách a dvou zvratech. Lacině provokující, velkolepě ohlašující něco, co nikdy nepřijde, a hlavně - úplně zbytečná. Na kvalitativní přiblížení se k Lynchovým nepochopitelným podívaným je totiž příliš plytká a do sebe zahleděná. Chápu, že všechny barvy, minuty beze slov a odpuzující scény v sobě mají metafory, o kterých se Refn moc rád baví, ale v jádru jsou všechny tak protivně triviální, že se o chytrý nebo rafinovaný efekt nezvládnou ani otřít. Na další dánsko-hollywoodskou hypnózu jsem se těšil, protože Drive miluju a s Jen Bůh odpouští jsem se minul relativně těsně. Jenže pohledy hlavní postavy do prázdna tu nefungují, protože nemají z jakého příběhového podhoubí čerpat a vedlejší potvory jsou v tomto případě spíše scenáristickými patvary. Nicolas právě skončil i u těch trpělivějších z nás. (25.09.2016)

Když si krása a nevinnost k sobě pustí šelmu prázdnoty, povrchnosti a závisti, čeká na ně smrt. Může banalita obsahu a pozérství formy zrcadlit svět, v kterém se vše odehrává? Publikum polarizující Dán opět uchvacuje obrazovými kompozicemi v elektromagnetickém poli Martineze; nekrofilie, chutné bulvy, výtoky z genitálů a muži v pozicích křoví zase zajišťují bučení nepřipraveného obecenstva. Baví mě, jak místní elitní hoši házejí vyprázdněnými manýrami a pubertálními provokacemi, ale zase jsou u Refna mezi prvními na značkách. Čekali jste snad něco jiného? Chápu vás, mám to tak u Rolanda Emmericha. Beauty is Vicious. (12.09.2016)

Mějte se na pozoru, na podivnosti pana Refna musíte být patřičně naladěni. Neonový Démon může fungovat pouze pokud se poddáte atmosféře plné fialových barev a duševní prázdnoty. Ztracená dívka v novém městě těžko nalézá svůj smysl života, avšak jejím naplněním je krása, úspěch a povrchnost. A je to právě i povrchnost, která dokáže konzumovat, až z člověka nezbyde nic než jen ošklivě zmalovaná skořápka... 6/10 (18.09.2016)