Zloději kol

"Na tuhle práci musíš být chytrý a rychlý." To není sdělení tajnému agentovi, ale Antoniovi, který právě získal prestižní zaměstnání státního lepiče plakátů. To mě sice rozesmálo, ale jinak patřím mezi individua, jimž nečiní potěchu sledovat film plný beznaděje a dětských slz. A ani "objevná" myšlenka na téma, že zoufalí lidé dělají činy, mi nepřipadá šokující a tento "realistický obraz poválečné Itálie" je pro mne jen dalším z kritikou opěvovaných filmů, které mé oči dobrovolně již nikdy neuzří. (07.01.2016)

Pro mě asi nejsilnější film italského neorealismu a Vittoria De Sicy. Jeho přitažlivost a síla spočívá v přirozenosti, která vychází z použití neherců, znalosti filmovaného prostředí a z obtížné sociální reality poválečné Itálie, která se zmítá v těžké krizi, masové nezaměstnanosti a bídě. Film, který není zatížený umělými nánosy komerční kinematografie, emoce vedle filmových obrazů zprostředkovala už jen filmová hudba. Silný film, který podtrhuje i černobílý materiál. Je neuvěřitelné, kolik nezapomenutelných záběrů se vejde do pouhých 90 minut filmové stopáže. Kolik událostí se dá vměstnat do jediného dne řadového zaměstnance magistrátu existenčně závislého na svém bicyklu. Nejzajímavější jsou pasáže zobrazující existenci početného římského lumpeproletariátu. Celkový dojem: 95 %. Klasický film, který patří k základnímu filmovému vzdělání. (25.08.2008)

Bez sentimentu ukázaná povojnová tvár talianského veľkomesta v scenári Cesare Zavattiniho, kde je na malej ploche dokonale vykreslená bezútešnosť a nešťastie muža, ktorému ukradnú bicykel. Ten potrebuje k práci, inak je opäť nezamestnaný. Film ani po toľkých rokoch nestráca na sile, nebojím sa povedať, že sa jedná o jeden z najlepších talianskych filmov vôbec. (16.09.2009)

Chudoba deterministicky podaná. De Sica ukazuje nespravdlivou společnost, která dělá z lidí zločince. Ve filmu - vizuálně krásném a srdceryvném - mi scházelo více prostoru pro svobodu, a tedy skutečné drama. Drama vyžaduje dilemata, zde však jako by bídou drcený hrdina byl spíš jen jedním článkem ve hře příčin a následků. Mám raději neorealismus v Rosselliniho podání: jeho postavám je dána možnost volby. (15.02.2014)

Zloději kol zůstávají jedním z nejslavnějších evropských uměleckých filmů i modelových představitelů italského filmového neorealismu, stejně jako ikonickým dílem spolupráce režiséra Vittoria De Sicy a scenáristy Cesara Zavattiniho. ___  Pro De Sicu a Zavattiniho přitom zdaleka nešlo o jejich první projekt, protože v době jeho příprav oficiálně natočili už tři snímky, z nichž hned dva byly blízké neorealistické perspektivě: Děti se na nás dívají (I bambini ci guardano, 1943) a Děti ulice (Sciuscià, 1946). A jakkoli lze třeba jejich Umberta D. považovat za vyzrálejší, propracovanější a neorealistickým východiskům bližší dílo, všeobecná známost i obecně kanonický status Zlodějů kol zůstávají neoddiskutovatelné. Je tomu tak možná proto, že skýtají řadu lehkých nesouladů, přičemž tím asi nejpozoruhodnějším je jejich pověst radikální alternativy k (tehdejší) hollywoodské produkci. Příběh otce rodiny, který v době krize získá práci vyžadující kolo, jež mu nicméně první den ukradnou, a on se společně se svým synkem snaží zloděje dopadnout, je totiž v základu poměrně klasická detektivka. ___  Právě kriminální schéma pak na jedné straně divákům usnadňuje napojit se na cíle dvojice hlavních postav a na druhé straně efektivně motivuje víceméně epizodickou strukturu vyprávění, kdy otec se synem po zloději pátrají napříč různými prostředími. Ba co víc, jakkoli je hlavní role nešťastného otce hrdiny v duchu neorealistických maxim působivě ztvárněna nehercem, obyčejným dělníkem z továrny Lambertem Maggioranim, jeho repliky byly v postprodukci profesionálně předabovány. Vezmeme-li v potaz rovněž pečlivé nasvícení, přehlednou kompozici záběrů a vedenými motivy pečlivě provázaný scénář, je namístě začít se ptát: V čem tedy spočívá dojem alternativnosti Zlodějů kol? O co se opírá realistický efekt, kterýžto jim lze stěží upřít? ___ Podle mě spočívá nikoli v příběhu, který je vyprávěn, nýbrž v soustavném rozšiřování fikčního světa, v kterém se odehrává. Společně s pátráním jím totiž neustále procházíme napříč, když objevujeme hospody, tržiště, chudobince, nevěstince i kostel – i jejich obyvatele a banálnost všednodennosti, již hrdinové narušují. Zvrstvení fikčního světa je ve výsledku bohatší než zvrstvení příběhu, přičemž plné porozumění tomuto světu na rozdíl od snadno srozumitelného příběhu významně spoléhá na naši schopnost jej vztáhnout k světu našeho vlastního žití. Už po tři čtvrtě století. [Napsáno pro LFŠ 2023] (07.08.2023)