Zločiny a poklesky

Určitě jeden z vrcholů Allenovy filmové tvorby. Když bych to vzal nějak popořadě, tak za prvé je to film plný zajímavých myšlenek, nad kterými lze dumat ještě dlouho po doběhnutí závěrečných titulků (nepřehlédnutelný je např. odkaz na Dostojevského Zločin a trest). Za druhé to má skvělé obsazení i herecké výkony, a hraje tam velmi dobrá hudba, jako např. Cole Porter, Johann Sebastian Bach, Franz Schubert, ad. Do třetice je tam velmi povedeně zakomponováno několik narážek a prostřihů ze starých filmů (které sleduje Allen v kině), z nichž je vždy vybrána scéna, ve které se děje něco, co se vztahuje i k současnosti prožívané Allenovými postavami. A konečně si i myslím, že navzdory tomu, že se zde řeší hodně závažné věci, a člověk se ani nedočká happy endu, tak je to pořád dost zábavné, především díky dějové linii s Allenem. Vytknout by tomu možná šlo, že se zde asi řeší přece jen moc témat najednou (nevěra, vražda, Bůh, svědomí, sebevražda, holocaust... btw. postava profesora Levyho prý nemá nic společného s Primo Levim, ale mně ta souvislost mezi nimi přijde hodně markantní, mj. kvůli podobnosti obou jmen nebo kvůli tomu, že Primo Levi - podobně jako filmový Levy - spáchal 2 roky před vznikem tohoto filmu sebevraždu), že se ty dvě dějové linie trochu perou mezi sebou o pozornost a konečně že ten film může trochu působit šitý horkou jehlou, což je ovšem dojem, který mám z většiny Allenových filmů, a možná to tak na mě působí jen kvůli tomu horečnému tempu, s nímž každý rok přivádí do kin nový film, což je myslím zcela unikátní. Na druhé zhlédnutí po letech už jsem z toho nebyl tak ohromený jako kdysi, ale stále si myslím, že je tento film velká intelektuální libovka pro chytrého diváka, a lze ho doporučit nejen všem těm, kdo mají Allena zaškatulkovaného pouze jako autora ukecaných komedií o partnerských vztazích. Btw. komentář od VictorMartel je neuvěřitelně trefný a inteligentní. (19.09.2011)

O tom, kterak se prohřešky mění na velké hříchy. Snad nikdy jsem neviděl tak skličující a jízlivou satiru podanou tak nenuceným způsobem. Woody se tváří, jako by se nechumelilo, a mezi vtípky pašuje myšlenky těžké jako olovo. Vše krásně dobarveno kamerou Svena Nykvista, kterého Allen ukradl svému mistrovi, Ingmarovi. "Naposledy jsem byl v ženský při prohlídce Sochy Svobody". (10.05.2011)

Ďalší, v poradí už 16. film Woodyho Allena som si užil. Nie síce ako kultúrny a emocionálny zážitok, skôr tak, ako sa užívajú predpísané lieky. Ničím ma neprekvapil, nenadchol, ani nesklamal. Poslušne som si ho pozrel, z času na čas sa mi niektorá epizóda aj páčila, epizódy v ktorých Woody predvádza svoju jednorozmerovú postavu som pretrpel, potom film skončil, dal som mu tri hviezdičky a jediné, čo ma v tej chvíli tešilo bolo, že klesol počet jeho filmov, ktoré by som mal ešte vidieť, aby som bol v obraze, ak sa dostanem do debaty s jeho fanúšikmi a/alebo filmovými snobmi. (03.02.2015)

„Ohni něco, je to k smíchu. Zlom to, není to k smíchu...“ Tvorbu Woodyho Allena teprve se vzájemně pestrými pocity objevuji, ale tímhle filmem mě Woody po Haně a jejich sestrách už podruhé za poslední dobu potěšil. Je to vskutku pěkný tvůrčí posun od počátků ve znamení neotřelých crazy komedií často bez celistvého děje až ke komorním příběhům ze života obyčejných lidí, byť samozřejmě ani zde nechybí humor, stejně tak lze rozpoznat typický Allenův rukopis v dokumentárních vložkách či ukázkách ze starých filmů. Zaujal mě nejen příběh doktora ve vlastním zápasu se ctí a svědomím během svých morálních poklesků směřujících až k zločinu, ale i nenásilné promítnutí těchhto morálních otázek do vedlejšího příběhu filmaře a jeho tvůrčí práce. Přičemž celý film pěkně vyvrcholí přímo symbolickým dialogem mezi oběma hlavními postavy (doktorem a filmařem) nad tématy filmu a zločinu. Spoustu záblesků jemné ironie vystřídávají delší zádumčivé chvilky s posmutělou atmosférou, na jejíž vytvoření má úspěšný podíl i vizuál dvorního Bergmanova kameramana Svena Nykvista a zatímco chvíli se divák směje a baví se, jindy se uchýlí s vážnějším podtónem k hlubšímu zamyšlení. Martin Landau, kterého jsem jako herce viděl vůbec poprvé, zvládl výborně oscilovat mezi oběma polohy tragikomické postavy a Allen s Aldou v rolích téměř samých sebe výsledek určitě nepokazili. Pěkný kousek, za mě spokojenost. [80%] (14.08.2021)

Jeden z nejsilnějších filmů o světle a tmě, o metafyzické polaritě, kterou ve snímku ustavičně zpřítomňují motivy spojené s nemocemi a léčbou zraku. Zdánlivě prosté psychologické drama soustředěně obhlíží gordický uzel rozmanitých vztahů mezi různě osamocenými bytostmi v moderním západním světě a váží jejich duše. Zdánlivý klid, jímž snímek vrcholí – rozvod neplodného a ustrnulého manželství, ukonejšení viny na vraždě, zpronevěření se svému poslání a ženství – je tou nejhlučnější tmou, do níž lidstvo padá. Jak je slepota pokorného rabína, jehož krásný tanec s provdanou tanec víří naději budoucího lepšího života, žel nepravděpodobného lidského štěstí, je proti ní vidomá! Závěrečný dialog smutného režiséra, který hledá v přítomnosti odlesky svých jinošských snů, měšťanskou optikou uhlazené v sentimentální nostalgii, a muže, který se považoval za Boha, ale nedohlédl konce jediného svého hříšku, natož pak své smrtelné viny, ovšem naznačuje, že spása je nablízku i pro ty, kteří se po většinu svého života proháněli jako hlubinně melancholické myšky v kolech v neviditelných klecích. Stačí jen posvítit si skomírajícím plamínkem v hlubinách našich srdcí, těch nespolehlivých dušičkových petrolejek. (16.04.2017)