Jasmíniny slzy

Měří se lidská důstojnost na počet kabelek od Vuittona? Je ekonomická krize spouštěčem lidské tragédie, nebo její katarzí? Co je to morální hazard? Je láska smyslem, nebo účelem? Jak se žije bez fasády někomu, kdo vlastně nic než fasádu nemá? Když jsem sledovala poslední záběr na Cate Blanchett, napadlo mě, že takhle asi vypadá převrácená pohádka o Popelce. S antidepresivy, rozporuplným Friskem a zeitgeistem krize. Woody-člověk je možná v depresi, ale Woodymu-filmaři to pomohlo. (25.09.2013)

Nechtějte po mně, abych byl kritický k novému filmu Woodyho Allena. Možná by pro jeho lepší vyznění bylo fajn, kdybych byl ženská, ale i tak jsem si náramně užil tu rozpolcenost, na kterou se naštěstí zatím jen koukám. Oči Cate Blanchett bych chtěl mít na zdi vedle televize, abych se měl na co dívat, když běží reklama a zbytek by klidně mohl ležet v mojí posteli, protože je pořád stejně krásná, jako Woody Allen schopný. Ještě taková perlička - kdo viděl v poslední době Lovelace, a pak Jasmíniny slzy, ten asi těžko uvěří tomu, že Peter Sarsgaard je v nich jeden a ten samý člověk. (Litoměřice 2013, 3/14) (28.08.2013)

Woody Allen se po několikaleté pauze opět vrací domů do Spojených států a dává vale romantizujícím pohlednicím z evropských velkoměst. Jasmíniny slzy se sice odehrávají v New Yorku a San Franciscu, ale tato města jsou spíše v pozadí, takže se nejedná o typický městský film, jak jsme byli u Allena v posledních letech zvyklí. Středobodem příběhu je postava Jasmine, která ztratila všechno – manžela, syna, bohatství i život v přepychu. Je nucena se z New Yorku přestěhovat ke svojí nevlastní sestře Ginger do San Francisca, kde přijde do styku s úplně jiným prostředím i lidmi, než byla doposud zvyklá. Tato premisa možná nahrává tomu, že by mohlo docházet k mnoha komickým situacím, opak je ovšem pravdou. Sem tam se sice lehce pousmějeme, ale většinou budeme svědky tragického příběhu, existenciální morality a metafyzické všednosti. Jasmíny slzy nejsou typickým filmem Woodyho Allena. Samozřejmě se zde objevují klasické znaky jeho stylu jako neurotická postava nebo intelektuální dialogy, na druhou stranu je ovšem potřeba zdůraznit, že Jasmine je sice neurotička, ale není nám podána tak silně ironickým způsobem, jak je u Allena zvykem. Intelektuální dialogy jsou přítomny stále hojně, zejména v částech s Jasmine a Dwightem, ale přeci jenom převládají ty civilnější. Jediné, co zbylo z typického rukopisu režiséra, jsou silné vedlejší postavy. Každá z nich je zahrána přesvědčivým způsobem a má kolem sebe svůj vlastní příběh, který by u některých z nich vystačil i na samotný film. Nad tím vším ale ční herecký výkon Cate Blanchett v roli Jasmine. Jak už bylo několikrát řečeno, Cate se pro tuto roli narodila. Předvádí svůj životní výkon a je téměř jisté, že v únoru bude mezi pěticí hereček nominovaných na Oscara. Její postava je silně nesympatická, ve skutečnosti jí ani nepřejeme, aby ze svých problémů dostala, ale nakonec s ní soucítíme, což je jen důkazem toho, jaký výkon Cate Blanchett předvedla. Woody Allen natočil svůj nejlepší film za posledních dvacet let. Je výborně zahraný a po technické stránce je také na vysoké úrovni. Výborný střih, který plynně přechází ve scénách, kdy se přesunujeme z New Yorku do San Francisca a zpět, je v symbióze se systémem Cinemascope (systém umožňující natáčení a projekci v extrémně širokoúhlém formátu) a nejlépe si jej vychutnáte právě na velkém plátně. (14.11.2013)

|| Scenár: Woody Allen | Hudba: Christopher Lennertz | Distribúcia: Sony Pictures Classics | Štúdio: Gravier Productions | Rozpočet: 18 miliónov $ | Tržby: 95,004,871 $ || Tak Woody sa na staré kolená dočkal hviezdnej Blanchett do hlavnej roli. Scenár je vymazlený, dialógy skvostné. Príbeh smutný, na zamyslenie. Len málokrát mi toľko záleží na postavách, len málokedy tak fandím pre ich štastný osud. A oná katarzia u Woodyho nastane v Blue Jasmine práve preto, že mi ten očakávaný osud pre postavy nedaruje. 82% | Blu-Ray, THX, EN DTS | (06.04.2014)

Bravurní satira společnosti a mistrně vykreslená sonda odvěkých rivalů - chudoby a bohatství. Woody ovšem není tak průhledný a hloupý idealita, aby ukazoval, že být chudý může být super a být bohatý, resp. zvyky/postoje bohatých, jsou vlastně povrchní a špatné. Jde mnohem dál a oba světy sofistikovaně a velmi civilně prolíná a ukazuje i v naprostých protipólech, přičemž vyhmatává a následně prezentuje dokonale čisté situace ze života a to asi tak co dvě minuty. Když někdo točí dokumenty o zvířatech, nebo flóře, je to fajn. Když Woody Allen točí dokumenty o lidech, je to ještě mnohem zajímavější. (13.04.2016)