Jasmíniny slzy

Potom ako Jasminin manžel spácha v base samovraždu, prichádza o veškerý majetok a postavenie v spoločnosti. Žila v úplnom blahobyte, no jej život sa rapídne zmenil. Štát ju o všetko pripravil a tak ostáva na mizine. Aby opätovne naštartovala svoj život, odchádza k svojej sestre Ginger do San Francisca. Rada by si našla prácu, no nič poriadne nevie. Nedokončila školu, nikdy nepracovala. Navyše ma maličký psychický problém. Podarí sa jej napriek všetkým okolnostiam vysporiadať z minulosťou a dosiahnuť tak toľko očakávaný "reštart"? V závere trošku smutná dráma. No predsa len, vďaka odľahčenému spôsobu podania príbehu, pomerne "jednoduchá" oddychovká, ktorá vašu mozgovú kôru nijak mimoriadne nezaťaží. (26.02.2014)

Cate Blanchettová by hrála i pod sedativy a zamčená sama ve sklepě, a pořád by trochu bylo proč se dívat. Tady kolem ní taky nebyl vybudovaný film - zůstalo u námětu a vzniklo pár dokola se točících skečů, stagnujících, repetitivních črt, bez posunu, bez děje, jen stále stejně ploše předvádějících informace z úvodní věty - mám sestru, žila si jako v bavlnce, pak o všechno přišla, teď je z ní troska, tak zůstane chvíli u mě, než se vzpamatuje. *** Nevzpamatuje se, na konci filmu je z ní ta samá zhroucenina jako na začátku. Ok, ale sarkastický závěr ještě dobrý film nedělá. I kdyby tématem filmu měla být ta statičnost, stagnace, plochost a neschopnost se vymanit a vzchopit, nic z toho se nesmí dostat za kameru, i na nudu musí být vzrušující se dívat, když ji dává zažít dobrý režisér - tady jako by to bylo právě naopak, tvůrci se motají v kruzích, zatímco Cate Blanchettová hraje tu bezradnou, chabých stébel se stále stejně chabě nechytající chudinku jako o život. Jen kvůli tomuhle ironickému momentu jsem zůstala až do konce, ale nebylo to lepší než odejít. *** Čím dál smutněji pozoruji poslední roky (nebo už dekády?) trvající bezradnost WA, který má svoje bezkonkurenční majstrštyky (i tak rozeseté mezi filmy spíše repetitivně zbytečnými) už hodně dávno za sebou, a s ubývajícím přehledem o svém, vespolném i vnějším životě, a tím pádem s ubývajícím vtipem, se utápí v dalším a dalším točení podobně neodpomožitelně jako titulní hrdinka ve svojí nanicovatosti. Prochází si pozdní zahleděností do mladých ženských, stárne do nové naivity a patosu, nechává sebou lomcovat plíživý smutek. Nic z toho nezúročuje jako svrchovaný tvůrce, je tím prostě vlečen a semílán (přesně, jak si mnohokrát na vrcholu kariéry vtipně prorokoval v nespočtu postav) a filmy podle toho vypadají. Je mi líto, že tím prochází, ale už pro úctu k těm filmům, které se mu kdysi tak výsostně a nezaměnitelně allenovsky povedly, nebudu na těchhle stařecky pomotaných, kde to občas dojemně zadoutná starou jiskrou, nic přehlížet. Asi už poslední etapa WA jako režiséra je tristní, každý nedozrává jako Bergman nebo Béla Tar, a já to pietně uznávám. (31.12.2013)

Stejně jako první díl Kieslowského barevné trilogie, také Allenovo tragikomické rozšíření Tramvaje do stanice Touha je modře naladěno (přesněji: jeho tón a směr udává to, čemu v anglofonních zemích říkají "blue mood"). Modrá, symbolizující pro citově rozhozenou hrdinku nedosažitelný vnitřní klid, se do filmu vkrádá častými záběry moře (což mohl být jeden z důvodů, proč Allen točil v San Franciscu) a modrý je také měsíc z písně, na kterou Jasmine nostalgicky vzpomíná. Jasné roztřídění postav z Williamsovy hry ustoupilo destabilizaci veškerých rolí. Obě sestry s nevelkou úspěšností hledají, kde je jejich místo mezi muži. Jsou povahově stejně nezařaditelné, jako je film, oscilující mezi hořkou komedií a čirou tragédií, nezařaditelný žánrově. Prokládání aktuálního dění četnými flashbacky přispívá k "duální" struktuře vyprávění. Allen promyšleně nakládá s opozicí životního stylu "před" a "po", obecněji životního stylu bohatých a chudých (takže lze k filmu přičíst k dobru také lehce sociálně-kritický přesah), s protikladem Jasmine coby pasivní kořisti a aktivní ženy-samoživitelky. Žádná z pozic a opozic ale není stálá a neprostupná, takže protagonistka s příchodem k sestře nepřestává být bytostí závislou na druhých a definitivně se nezříká svých manýr zaopatřené paničky. Dříve k ní vzhlížela sestra, chce-li přežít v novém prostředí a podmínkách, musí nyní ona vzhlížet k sestře (ve významu přeneseném i doslovném, neboť Ginger dominuje záběrům na vlastním území, zatímco Jasmine je pasivním kráskou a obletovanou královnou ve světě luxusu, kterým ji obklopoval manžel). S orientací v tomto přelévání sil a proměňování rolí napomáhá umírněná kamera (zapomeňte na neurotismus Manželů a manželek, styl filmu je mnohem uhlazenější), a autentickým jej činí herecké výkony obou hrdinek (muži jsou rovněž skvěle "nacastování", ale první housle rozhodně nehrají, víceméně jenom nahrávají). Blanchettová své Jasmine, která doslova nedokáže vystoupit z role, dodává teatrální vznešenost, čím je vytvořen ostrý kontrast s přízemnějším herectvím neméně přesvědčivé Hawkinsové. Přes občasnou formální strnulost, místy rušivou neochotu vzdát se vtipkování a násilné vkládání krizové tematiky jsou Jasmíniny slzy v porovnání s předchozími Allenovými tituly, vesměs jen různě zábavnými hříčkami, obstojně komplexní studií charakterového rozkladu, a po delší době také allenovkou, s kterou si autor vyhrál dost na to, abych ji chtěl vidět vícekrát. 75% Zajímavé komentáře: Marigold, sportovec, FlyBoy, Havenohome, maddy, F.W.Colqhoun (13.08.2013)

Pro mě tématicky nejzajímavější Woody Allen za proklatě dlouhou dobu - možná ne tak strhující jako Match Point, ale zato o kus odvážnější. Hledání hodnot je v dnešní extrémní době vůbec jedním z nejšťavnatějších témat, do kterých se může autor zakousnout a Allen, který v sobě zase jednou rituálně probudil ducha pana Bergmana, k němu měl navíc vždycky dost blízko. To, co však nakonec povýšilo film z podnětného na jedinečný byla všemi po zásluze zmiňovaná a odměňovaná Cate Blanchett, která si tímhle hlasitě dupla na post, na kterém léta letoucí dosud zdánlivě neotřesitelně sedí Meryl Streep. 90% (24.03.2014)

Woody Allen to u mě má pokaždé stejné. Vždy, když jdu na jeho film, nikdy nevím, jestli budu spokojený nebo budu nepochopeně kroutit očima. Jednou mě příjemně překvapil, podruhé bych mu dal facku za to, co si to zase za nápad nechal zfilmovat. Má na to ale jméno a tak to musím respektovat. Ne vždy mi totiž jeho dialogovky sednou a stejně tak je to i v případě tohodle filmu. Cate Blanchett na plakátu vypadá dost sympaticky. Celkově se ten plakát tváří jako, že se bude jednat opět o solidní dialogovku se zajímavými postavami v čele právě s Cate. Z ní jsem vysloveně cítil obrovský půvab. Pak ale začne film a já se s ním začnu nudit. Postupně začnu poznávat hlavní postavy. Začnu poznávat Cate, která utíká od reality. Začnu poznávat její kamarádku, jejího přítele, co vypadá jak Till Lindemann z Rammsteinů a pořád se tak nějak nic moc neděje. Pořád nejsem v tom rozpoložení, abych si užil každý další dialog, co se ve filmu objeví. U Woodyho filmů je to ale vždycky primární. Stejně tak, jako prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Jenže tady se musím přiznat, že hůř ztvárněný New York jsem snad ještě neviděl. Prostě a jednoduše. Tenhle film je velká slabota, kterou ani samotný závěr filmu nezachrání. V tu chvíli se totiž celý ten příběh opře o realitu všedních dní a všecky ty postavy, v něm se odehrávající, dostanou epileptický záchvat. Alespoň, že to poselství v tom Woody zanechal. A to je, hlavně se z toho neposrat. (05.02.2014)