Nymfomanka, část I.

(spoilery) Snad apatická k citům druhých, snad opravdu jako lev v kleci. Možná v sebe zahleděná a tak trochu omezená jája v prokletí vlastního klína nebo stínů v mysli. A nebo úplně naopak: emancipovaná, svou sexualitu naplno přijímající a oproštěná od současných a přirozenost škrtících mantinelů absurdní morálky. Vyberte si. ___ Kdy se při svém vzpomínání ztrácí ve vlastních bajkách? A kdy s námi jen Trier hraje ironické hry? Tam kde se divák zasměje on hbitě hlavní hrdince poručí, ať se táže: "Čemu se smějete? Vždyť na tom nic směšného není." Jeho hra začala už trailery plnými sexu a chtíče. Film je jejich vyznění velice vzdálený. Dalo se to očekávat, jenže hra pokračuje dál. Zážitek končí uprostřed ničeho. Dvě hodiny plyne apatická zpověď té, která se nazývá nymfomankou. Vypije se hodně čaje a posluchačem je elitář. Potrpí si na vlastní otevřenosti. Snadno se zaposlouchá sám do sebe, do exhibice svých znalostí. Elitář a nymfomanka v pokoji, který svou podstatou spoluurčuje, kam se děj s ním původně nesouvisející bude ubírat. V pokoji se zašlými stěnami, které pokrývají mapy vlhkých skvrn. V pokoji, kde rybářská muška má své čestné místo na zdi, zatímco obraz se opírá o zeď zpola skryt za krabicí. Posluchač (nebo snad divák?) natolik miluje Bacha, až ani nahrávku své milované skladby nemá celou a utopen ve svých znalostech žvatlá nesmysly o tom, že polyfonie je unikátní pro evropský kulturní okruh. První díl jsou nezodpovězené otázky v krajině lží a nástrah na diváka. Otázky kladené pečlivě, v atmosféře nepatřičně ospalé k tématu. Příběh chytá kontury pohádky komentované empirií posedlým pseudoakademikem a otázkou je i to, do jaké míry ho (příběh) Trier v druhém díle pokazí, znesvětí a ohne. Samotné rozdělení na dva díly mám nutkání vnímat jako zlomyslnost, ale nejen toto působí, jak trefně poznamenal Marigold, jako přerušená onanie. Každý jednotlivý obraz je tímto motivem protkaný. Vše vyznívá zoufale do prázdna, odtažitě. Buďto směšně analyticky nebo příliš (až na kýčovitě intenzivní vztah s tátou) emocí prosté. Ale i to hraje svou roli. Nebo snad ne? Kam uteče můj dojem? Hromosvod chytil blesk, ten se ale nemá kam vybít. Vše se může pokazit stejně dobře, jako se vše může stát dokonalým. Celé vyprávění je absurdním včetně situace, ve které se nachází vypravěčka s posluchačem. Fibonacciho posloupnost, bože můj... Všechny dveře jsou otevřené a stát se může cokoliv. Nemá cenu hodnotit s konečnou platností. Prozatím za 4*. (29.12.2013)

Kdyby "pan umělec" von Trus natočil čtyřhodinovou pičovinu o míchání betonu, vsadím se, že by tu poďobaní hloubaví hošíci naprosto stejně veřejně masturbovali nad tím, jak skvěle se mistrovi povedlo zachytit psychologický rozklad vody v excelentním přesahu cementového potěru, jak hluboce filosoficky dávkoval štěrk do mísící se směsi, a nebo jak si svým veledílem tropí žerty ze všech zkušených polírů (To ti méně hloubaví.). Hovno, ani tak, ani tak! Prostě by si na wykydpédii načetl pár betonářských pouček, a pak by kamerou čuměl do točící se míchačky z extravagantních úhlů, aby to vypadalo kůl a moudře, přičemž by se celou dobu jen míchal beton. I já Larse považuji za velikána. Velikána mezi exhibicionistickými narušenými kokoty. A artoví hnědopichové všech zemí, vytáhněte si hlavy z prdelí. Viděli jste totiž jen další transcendentní, pseudoyntelechtuální blábol dánského egoisty o tom, jak se stal expertem na jeblé krávy s anginou klitoris poté, co si zahulil se svým nudným gynekologem, avšak zapomněl si dělat poznámky, jak by se měla chovat a píchat diagnostikovaná dívka s permanentním svrběním v motorovém pekáči. Ale co. Alespoň jsem se dozvěděl, že "podávat židovský rohlík s vidličkou je slabošské", což považuji za myšlenku roku otce Fura a budu nad ní sáhodlouze rozjímat, dokud nedosáhnu plného souznění se svými čakrami. Jediné, za co jsem "mistrovi" vděčný, je to, že mě nenechal dívat se na šukající Šarlotu Gejnsbrk, takový eksploitejšn by mi dozajista definitivně narušil pohlavní svěžest. Každopádně, jeden díl k dokonalému otrávení a znudění stačil, a tak nymforumcajze s chutí vynechám, a raději si skáknu vyprcat nějakou v rozkroku veselou vdovu, co se u toho netváří jako Frigo, neleží na zádech a unyle nefuní. (18.03.2014)

Vyjdu-li z axiómu, že podpětihvězdičkový Trierův film je nerealizovatelný, je Nymfomanička vol. I, přestože mi dává slabší divácký zážitek než všech pět dosud viděných, epochálním dílem: Už od první minuty (pravda, i vlivem nezrušitelné před-pojatosti) se mi zdá, že zde Lars Veliký dává zcela otevřeně najevo to, co třeba v Melancholii bylo ještě možno nevidět, popřít nebo aspoň odsunout do pozadí, čemu tady však nelze uniknout, a co se dá shrnout úsměškem „diváku, koukej, jak s tebou vyjebávám – a jak s tebou vždycky vyjebu“. Trier chce, abych se jakýmkoli pochopením, přijetím či nepřijetím jeho filmu blamoval. Ukazuje, že není možnost rozhodnout, zda sleduji umělecky rafinované dílo nebo kýčovitý slepenec, zda jeho účelem je výpověď nebo výdělek (přičemž není žádná korelace mezi první a třetí, resp. druhou a čtvrtou variantou), zda mám právo prostě přijímat to hezké a primárně prodivácké (ať už erotickou nebo komickou složku, vztah s otcem, komunikaci Joe se Seligmanem nebo třeba hned úvodní úchvatný labyrint zdí, myšlenky jako "revolta proti lásce" aj.), nebo mám v tom všem odkrývat kontroverzní parodičnost, nebo onu parodičnost odhalovat jako účelovou plytkost, nebo… Mimořádně kvalitní film nebo kýčovitá sračka? „Hádej“, směje se Trier. Klopotná snaha zakrýt letitou tvůrčí krizi, jak tady někdfo píše? I kdyby, tohle vám k vypořádání se s Trierovou Nymfomaničkou prostě nepomůže. To ale není všechno, on ten účelový reklamní humbuk totiž není jen širší součásti díla (spolu s dílotvorným záměrem dostat do kina co nejvíc platících diváků) – i samotné tělo filmu s tímto humbukem očividně pracuje. I to úvodní nasrávací sdělení o cenzurované verzi se jeví jako součást hry – a opět si můžete vybrat, zda jde o hru tvůrčí nebo výdělečnou – já myslím, že obojí, koneckonců i ta manipulace za účelem vytřískat z toho co nejvíc, je součástí uměleckého záměru. Stručně k tématu: Tvrzení, že má jít o film o ženské sexualitě, je ještě větší marketingově tvůrčí fligna než vše ostatní (snad jen "cantus firmus" lze považovat za povrchní, ale pěkný příspěvek k tomuto tématu) a dokonce ani sexualita samotné Joe zde není něčím, co by se dalo konzistentně uchopit. Nymfomaniac Joe zde nefunguje jako sexuální subjekt, nýbrž jako aktivní sexuální objekt - a o kom se vypovídá, jsou muži, s nimiž se setkává. Joe jako subjek, jako osobnost, nese témata jiná: osamocenost, problematiku libovolného jedince jakožto latentně „asociálního“, problém viny a kulturu "viny". Všechno to ovšem Trier opracovává a kloubí způsobem hodným obdivu, byť způsobem lehkým, jakoby rozvíjením volných variací na titulní zadání. Samotný závěr „Nic necítím“ – tma, s ramsteinským nášupem a upoutávkami na vol. II, je ve všech ohledech tohoto komentáře naprosto epesní tečkou (vlastně pomlčkou). (23.01.2014)

Sláva Trierovi, že si trúfol sfilmovať tak nepohodlnú tému, ktorá každého zaujíma, ale málokto by na ňu nabral odvahu. Buďme radi, že sa do nej pustil tvorca s takou scenáristickou a filmárskou gráciou. Ktorému inému by v tak explicitnom filme, ktorého už zostrihaná kinoverzia obsahuje hard-core zábery, hrali hollywoodske hviezdy? (možno ešte Hanekemu) Dialógy, vedenie hercov, pointovanie sćen, atmosféra, to všetko tu šľape na jednotku. Nymfomanka je film pre dospelých divákov, ale nie pre jeho obnaženosť. Čím viacej toho o sexe viete a čím viacej máte skuseností a prežitkov, tým viacej z neho pochopíte. Je to film psychologicky skúmavý, vážny a smutný, ale rozprávaný s vtipom, skrz metaforické prirovnania. Definícia polyfónie je jadrom filmu a rammstainovské deja-vu do Lynchovho Lost Highway jeho korením. Som zvedavý na dvojku a ěste zvedavejší na full verziu, ktorá má už teraz vyhradené miesto v mojej poličke zásadných filmov. (31.12.2013)