Cesta do hlubin študákovy duše

Cesta do hlubin študákovy duše je český film z roku 1939, který dle předlohy Jaroslava Žáka zrežíroval Martin Frič, který také díky filmům jako Škola základ života, Císařův pekař- Pekařův císař, Princezna se zlatou hvězdou nebo Dařbuján a Pandrhola patří mezi nejznámější české režiséry 20. století. Film je složen z vtipných příhod studentů gymnázia a jejich učitelů/profesorů. Stranu profesorů zastupující herci jako Jaroslav Marvan nebo Jindřich Plachta (který je prostřednictvím filmu oslovován jako starší profesor i když mu v době vydání bylo pouhých 40 let a tudíž by se jako starší profesor ještě nazývat nutně nemusel), řady studentů poté herci jako Ladislav Pešek (který hrál studenta gymnázia i přes fakt, že mu v době vydání bylo 31 let) nebo pozdější české herecké legendy Rudolf Hrušínský a František Filipovský. Cesta do hlubin študákovy duše je velice povedenou českou komedií, která je především skvělá v tom, že i když se na ní pochopitelně podepsal zub času, nadále dokáže funkčně pobavit i diváky rozené v 21. století. Frič už dle předlohy Jaroslava Žáka v roce 1938 natočil film Škola základ života a dle mého Frič u druhé adaptace Žákovy tvorby udělal ještě o ždibec kvalitnější práci. Jak se u Školy základu života dalo mluvit o dobře uchopených postav nebo povedenému humoru, který nám daroval dodnes kultovní hlášky, u Cesty do hlubin do študákovy duše se dá říct, že má ještě o ždibec zajímavější a parádně uchopené postavy a ještě povedenější humor s ještě více parádními hláškami. Tito dva komediální klenoty mohou snadno sednout fanouškům Járy Cimrmana, dá se nějak lehce usuzovat, že Jiří Šebánek, Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak nebo Miloň Čepelka se svým chytrým humorem lehce inspirovali právě u Žákovy tvorby. Cesta do hlubin študákovy duše je lehkou ukázkou takové chytré české komedie, která pobaví, zároveň má ale také na to říct něco navíc. Geniálně to je vidět na celé zápletce ohledně faktu, že starší profesor Matulka v podání Jindřicha Plachty pořád nesložil státnice a z toho důvodu není nějak valně za svou práci vyplácen. Poté co se Matulka po jednom žertu spojeného s praskajícími kuličkami zhroutí se studenti dozví o jeho neslavné minulosti spojené se státnicemi a společně s bývalým Matulkovým žákem a současným profesorem Voříškem v podání Františka Vnoučka vymyslí plán jak Matulkovy pomoci zvládnout jeho trému a státnice konečně obhájit. Je zde skvěle vidět, že si žáci uvědomují svou chybu a je jim profesora Matulky líto. Jakožto třídního si ho váží a jakmile zjistí, že je šance nějak pomoct a obhájit svou chybu tak toho využijí. Celý plán jak vlastně dokázat aby Matulka státnice obhájil je jinak tak legrační až je vlastně geniální. Matulkovi v podání Plachty se to potom fandí hodně snadno, protože je jednoduše sympatický. Ladislav Pešek je sice v době natáčení těsně po 30 letech, jeho mladý vzhled mu ale hraje do karet a lehce se mu totiž uvěří, že máme zrovna zkušenost se žákem gymnázia. Pešek si už kradl většinu scén pro sebe právě ve Škola základ života, zde mu to jako Kulíkovi, fanatickému fotbalistovi jde ještě lépe a většinu vtipných momentů má na starosti právě on. Rudolf Hrušínský (v době vydání teprve 19-letý) tu poté hraje žáka Vaňka. V hudbě sice talentovaný, ve škole zase tak ne. Po pololetním vysvědčení jeho otci definitivně dojde trpělivost a prodá mu jeho milovaný klavír. Vaněk se nakonec kvůli své milované hudbě rozhodně odejít z domova a celá tahle podzápletka je hodně silná, protože ukazuje chlapce, který si pevně stojí za svým a odmítá svou vášeň opustit za každou cenu. Hrušínský už tehdy na malém ledě dokázal předvést pěkné číslo, tehdy ještě ale nemohl nikdo vědět, že má zkušenost s Josefem Švejkem z Dobrého vojáka Švejka a Poslušně hlásím, Karlem Kopfrkinglem ze Spalovače mrtvol, doktorem Skružným z Vesničko má středisková nebo ředitelem školy z Obecné školy. Jako třídní chytrolín Mazánek se tu objeví i tehdy 22-letý František Filipovský. V rámci filmu možná malá role, Filipovský se tu ale už tehdy dokázal vyřadit v roli především bojácného mladíka, který je kvůli svým znalostem spíše šikanován, opět ale tehdy nemusel nikdo počítat s tím, že má co dočinění s budoucí hereckou a především dabingovou legendou. Vtipnosti poté dohrává fakt, že Cesta do hlubin študákovy duše je vlastně název ,, vědecké práce´´ profesora Rabiška v podání Jaroslava Průchy. Ten sepisuje významné události na gymnáziu, konání a chování žáků, vzájemné rvačky popisuje jako bitvy a především má sbírku předmětů. Zápisy profesora Rabišky se objeví párkrát, vždy jsou ale neskutečně vtipné a fungují. Finále kdy se profesor Rabiška dozví o tom co žáci pro svého třídního Matulku udělali a je nad tím vlastně dojat je velmi kvalitní tečkou nejen pro celý film ale především pro titulní vědeckou práci. Rabiška svou práci sepisoval hodně dlouho, právě tohle je ale velmi parádní tečka, která ukazuje, že duše septimána je nevypočitatelná. Cesta do hlubin študákovy duše je i po letech parádní česká komedie, která patří do klenotů tohoto žánru. Martin Frič byl už tehdy po Škole základu života sázkou na jistotu a spolupráce s Jaroslavem Žákem se poté vyvinula v ryzí přátelství, které vydrželo až do jejich smrti. A dá se to pochopit, i člověku, který Žákovi předlohy nečetl musí být jasné, že Frič Žákovy dvě knihy zadaptoval parádně a dodnes tu tak máme dvě velmi kvalitní české komedie. Ať už na Cestu do hlubin študákovy duše vzpomíná z jakýchkoliv důvodu, její zjevné kvality nemůže upřít snad nikdo. Dá se pochopit pokud někomu Cesta do hlubin študákovy duše nepřijde vtipná. Je to ale svým způsobem vlastně smutné.... (22.05.2020) (méně) (více)