Kapitál

Intelektuální exploatace. Všechno, co jste si kdy mysleli o globálním kapitálu, predátorském kapitalismu a vysokém bankovním managementu v jednom filmu, kde postavy jsou jen funkce čitelného ideologického sdělení (se kterým souhlasím, ale které mě v téhle pamfletické formě neba). Někdy je ta polopatičnost až směšná (Pacman s logy bank, který má osvětlit princip klíčové transakce, ředitel, který potřebuje konzultanta k osvětlení toho, že když spolkne banku s 80% toxických aktiv, bude mít problém atd.), především je to ale film zoufale sterilní a neuspokojivý, protože ukazuje jen teze a modelové situace - golf, luxusní děvky, křupanské americké managery (z Goldman Sachs), komolení jmen malířů, odcizeného syna závislého na počítačových hrách, sexuálně frustrovaného hrdinu, staré etické bankéře, které vykosili kovbojové kapitálu atd. Pokud se pletu a tenhle film je skutečně realistickým zobrazením života elit, pak je to skvělá zpráva, protože v brzké době všechny chcípnou na tupost, frustraci a nudu. Dominantní dojem pro mě byl, že Costa Gavras chtěl natočit film, který bude jako nehybná hladina, pod níž to vře napětím... ve skutečnosti je pod ní ale sterilní kachličkové dno. [40%] (10.10.2013)

Někomu to možná může připadat stereotypní, nicméně Costa-Gavras zjevně nechtěl natočit subjektivní lidské drama, ale objektivní pohled na svět velkobank a nebál bych se říct, že (zvlášť díky katalyzačnímu účinku ekonomické krize po r. 2007) film má v tomto smyslu mít i funkci didaktickou. S tím souvisí i typizovanost postav, ale co se dá dělat, když v díle jehož název snímek nese (myslím Marxův "Das Kapital", ne knihu "Le Capital" Stéphana Osmonta, beletristickou předlohu tohoto filmu), čteme např. na str. 251: "Jako kapitalista je jen zosobněným kapitálem. Jeho duše je duše kapitálu. Kapitál má však jediný životní pud - pud zhodnocovat se, vytvářet nadhodnotu...." Nepřekvapí pak, že levicový Costa-Gavras nemohl natočit film jinak. Přesto rozhodně není jen šablonovitý a předvídatelný, rozhodně ne. Motivace hlavní postavy není jednoznačná ani zpočátku k uhodnutí a o konkrétním průběhu děje se to dá říct dvojnásob. Konvenční filmové postupy, které vás ani za necelé dvě hodiny nezačnou nudit. (19.10.2013)

Opět výborný Costa-Gavras a dokonale necitelný Gad Elmaleh. Bez skrupulí ukazuje svět bankovnictví, jak jsou všechny environmentální strategie, morální kodexy, zaměstnanci a loajální chování jen fasádou pro hru několika byznysmenů, kterým jde výhradně o prachy a ekonomickou moc. Nic nového pod sluncem, ale famózně natočeno! (15.02.2015)

Costa-Gavras nikdy nebyl typ režiséra, kterému by vadila nálepka aktivistického tvůrce, navíc jasně politicky vyprofilovaného. Dává to svým novým filmem jasně najevo. Už titul, který cílevědomě vyvolává asociaci se světoznámým titulem z perla Karla Marxe, spojuje svět bankéřů a finančních korporací se světem politických idejí. Zatímco Oliver Stone kdysi natočil Wall Street, kde z napínavého thrilleru o bezkrupulózním burziánovi několikrát letmo v dialozích problesklo Stoneovo levicové politické přesvědčení, Costa-Gavras natočil film, který se k levicovým ideálům hrdě hlásí a místy přechází k přímočarým proklamacím. (Anti)hrdina snímku se v klíčových momentech obrací na kameru a oslovuje diváky, uvažuje nahlas a odhaluje i to, co by normálně zůstalo zahalené pod pláštíkem diplomatických frází. Paradoxně se přitom stává zajímavější postavou než Stoneův Gordon Gekk, který je v podstatě jednorozměrný predátor ovládaný vidinou zisku. Marc Tourneuil je naproti tomu hráč, jehož motivace a myšlenkové pochody jsou složitější, uvědomuje si dopady svých činů, chce ale zůstat ve hře, a co víc, chce zvítězit. Costa-Gavras se svým dramatem o vzestupu inteligentního cílevědomého kariéristy na pozadí boje o moc ve významné globálně působící bance se stal mluvčím těch, co se stále větším znechucením pozorují skandály ve světě velkých financí, nezodpovědnost a aroganci elit, bezohlednost, s jakou spekulanti provádějí své drsné obchody na hraně zákona či daleko za ní. Je dobré si uvědomit, že popsané manažerské a obchodní praktiky si autor předlohy nevymyslel, vycházel z důvěrné znalosti prostředí a konkrétních kauz. Podobné praktiky známe i od nás a především v 90. letech poznamenaly mnohé privatizace a šokující majetkové přesuny. Představitel hlavní role Gad Elmaleh, známý dosud spíše ve Francii, se zhostil náročné role se ctí a má slušně našlápnuto k průniku do klubu mezinárodně uznávaných filmových hvězd. Přes dílčí výhrady (např. celkem zbytečný milostný zálet s fotomodelkou, který ředí hlavní linii) tvrdím, že Kapitál je film, který má koule a přišel ve správnou dobu poznamenanou hospodářskou krizí a jejími dopady. Někdy je dobré nevzít si servítky a říct naplno, co je potřeba, aby zaznělo. Celkový dojem: 90 %. (02.12.2013)

Takto si tu žijeme, my osvietení bankári a majitelia bánk. Kapitál odkrýva masku pokrytectva. Ukazuje správanie sa elít. Rafinované podrazy, náhle výpovede, dôraz na plnenie zjavne nezmyselných príkazov. A paranoja. Drzejší špeh vyhráva. Žiadna vecná odbornosť v riadení ("Čo to vlastne predávame?" pýta sa riaditeľ banky). Rozhodujúce sú manipulatívne hry o ulapenie si priestoru moci plus využívanie revolucionárskych modelov ("Použi Maov model kultúrnej revolúcie", radí riaditeľovi manželka). Ambiciózni ľudia majú zvyčajne inú predstavu o poschodiach vplyvu. A možno sú len neradi, ak ľudia vidia, ako to chodí. Pozn.: Existuje minianalýza zákonom uložených a neustále narastajúcich povinností štátu voči občanovi, čo nepodniká, nepracuje a má spoločnosť na háku. Všetky tieto povinnosti sú sankcionovateľné. Nútia občana žiť ako by bol matrica v stroji. Niektoré priamo prikazujú zaplatiť štátnemu výpalníkovi nezmyselné poplatky aj pri nulovom príjme (zdravotné a sociálne poistenie). Všetko nenápadne prepojené s bankami. Je na to tisíc dôkazov. Ak mi neveríte, skúste len taký mipokus: trvajte na Vašej zákonom umožnenej povinnosti, aby Vám bola mesačná výplata vyplácaná výhradne do vlastných rúk a nebola odvádzaná zamestnávateľom na účet v banke. Skúste to a uvidíte kolotoč. Nárast povinností vyžadovaných štátom od občana od 17. 11. 1989, sústavne narastá. Sústavne narastá od zániku režimu, ktorý podľa rôznych politikov, analytikov a politológov bol neznesiteľne dirigistický a od každého vyžadoval hrozne veľa povinností. Nuž vyžadoval, súhlasím. Len vyžadoval oveľa menej zákonom prikázaných povinností ako dnešná demokracia. Zákonná úprava bankovníckych práv vzrástla s porovnaním s minulým režimom asi o 2000%, čo sa týka len rozsahu úprav. O priznaných právach bánk obsiahnutých v týchto normách radšej nevravím. Dennodenné odrbávanie ľudí bankou a jej mocenskými hráčmi (majiteľmi a ich výkonnými poskokmi) milujúcimi peniaze, ich rast, drzé intrigy, sex a maximálny luxus, je známe hádam každému, len málokto si uvedomuje jeho Božskú trojjedinnosť ("Banka Ťa ojebe trikrát: ako klienta, ako zamestnanca aj ako občana", hovorí ľavičiarky strýko vo filme a riaditeľ banky na to: "On má v dosť veciach vlastne pravdu"). Jednoducho po zrútení bloku štátov, kde výrobné aj pracovné prostriedky vlastnil ústredný výbor strany, dominuje nielen v našom geografickom priestore (bývalé Česko - Slovensko) systém, kde kapitál ovládajú banky. Nenásytne, kruto a dennodenne prznia chudákov, žijúcich v ilúzii nekonečnej slobody. Costa- Gavras pochopil nemožnosť zmeny súčasného stavu. Pochopil, že snahy kritikov budú vždy zadupané večnými hráčmi, občas si uvedomujúcimi dopad svojich konaní, no vždy víťaziacimi kódom mamony - potrebou rozmnožovať množstvá zarobených peňazí a tváriť sa pritom ako intelektuálni guruovia. A pochopil tiež, že iná cesta k zmene ako náhly krach spôsobený nepredvídanou udalosťou (živelná katastrofa, vojnový konflikt, násilná revolúcia) jednoducho nevedie. (03.02.2014)