Lenny
Režie:
Bob FosseKamera:
Bruce SurteesHudba:
Ralph BurnsHrají:
Dustin Hoffman, Valerie Perrine, Jan Miner, Bob Collins, Richard O´Barry, Kathryn Witt, David Joseph Martinez, Ted Sorel, Glenn R. Wilder, Bob Fosse (více)VOD (1)
Obsahy(1)
V mnoha ohledech necenzurovaný životopisný film pojednává o Lennym Bruceovi, který patřil k nejslavnějším poválečným ikonám americké satiry a stand-up komiky. Provokatér, narozený jako Leonard Alfred Schneider, se nezastavil před ničím, a jeho vulgární, nicméně trefné anekdoty, řízené rytmem jazzové improvizace, si získaly oblibu široké společnosti, ať už byly namířené proti sexuálním stereotypům či politickému tyátru. Spolu s tím, jak Bruceova sláva na konci 50. let mohutněla, rostly showmanovy patálie se striptérkou, a později manželkou, Honey Harlowovou, ale též jeho problémy s drogovou závislostí. Zároveň jeho nepřehlédnutelné a buřičské výkony začaly přitahovat pozornost mravokárných spolků i úřadů, načež se pár musel vyrovnávat s puritánskou legislativou. Lenny Bruce se výrazným způsobem zasadil o svobodu projevu, kterou si dnes na mnoha frontách spojujeme s rozeštvanou Amerikou 60. let. Zaplatil za to ale krutou daň… Životopisné drama, obohacené o dokufikční styl, natočil výtečný choreograf, muzikálový režisér a tvůrce hudebních filmů Bob Fosse (Sweet Charity, Kabaret, All That Jazz). Snímek získal hned šest nominací na Cenu Akademie, naneštěstí roku 1975 měl silné soupeře, a to v podobě Kmotra II a Čínské čtvrti. Navzdory tomu například Valerie Perrinová za roli Honey Harlowové získala na MFF v Cannes ocenění za nejlepší herečku. Po Motýlkovi Dustin Hoffman v Lennym prokázal své chameleonské herecké umění, které dále rozvíjel ve filmech Všichni prezidentovi muži, Kramerová versus Kramer či Tootsie. O neukázněný hudební doprovod se postaral oscarový jazzman Ralph Burns, jenž s Bobem Fossem spolupracoval už na muzikálu Kabaret. Na syrovém ztvárnění Lennyho života nese svůj velký díl šerosvitná kamera Bruce Surteese, jenž „ztvrdil“ obrazový naturel kriminálek a westernů s Clintem Eastwoodem (Oklamaný, Drsný Harry, Joe Kidd, Tulák z horských plání). Autentický charakter vyprávění má původ především ve scénáři Juliana Barryho, který převedl Lennyho dramatický příběh na stříbrné plátno z vlastní broadwayské divadelní hry stejného jména. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (68)
Dustin Hoffman exceluje, ale hraje postavu, která mi přišla strašně moc nesympatická. Lenny Bruce byl takový kecal a rejpal, co měl smůlu, že žil v tak prudérní a pokrytecké době, proti čemuž bojoval, ale když si člověk začne s drogama a je tak slabý, že nedokáže přestat, tak obvykle dobře neskončí... Na tenhle film jsem se dodíval s obtížemi a přerušovaně a rozhodně už ho nechci nikdy víc vidět. Debilních lidí a negativismu je v reálu až až, filmy se chci hlavně bavit... ()
Mám smůlu, že dva nejvýraznější snímky Boba Fosse jsem viděl jako první a nasadil jsem si laťku neúnosně vysoko, takže následující setkání byla rozpačitější. A nejhůř to zatím odnesl právě nebohý Lenny. Doufal jsem v obdobu Formanova Muže na Měsíci, jenže tomu neodpovídá ani kvalita scénáře, ani režie, ani postava hlavního hrdiny, ba ani výkon Dustina Hoffmana. Dustin je sice obecně považovaný za špičkového charakterního herce, ale typově se k charakteru baviče Lennyho nehodí. V jeho podání nejsou standupové výstupy komické, spíš upocené, a vkládá do toho snímku nechtěný rozměr. Navíc, upřímně řečeno, Bruce nebyl velkou osobností, ale spíš někým, kdo se ve správný čas objevil na správném místě. Na tématech, se kterými pracoval, spíš parazitoval a rozhodně mu nešlo o nic víc než vydělat na kontroverzním obsahu a stylu. Nacházím jen hodně málo porozumění pro jeho lidskou stránku, je to spíš odpudivý sebestředný týpek než kdokoli jiný. Celkový dojem: 45 %. ()
Zaciatok filmu posobil ako nuda, avsak treba mat trpezlivost, pretoze zo zaciatku trosku nudne vypravanie Lennyho Brucea v podani skveleho Dustina Hoffmana sa neskor zmeni na kontroverzne sexualne, rasisticke a podobne narazky, kvoli ktorim sa Lenny dostane do problemov s policiou a sudmi, avsak divakov v hladisku to väcsinou bavilo. Pri tomto filme som si spomenul na 2 filmy, ktore zhodou okolnosti natocil ten isty reziser Milos Forman a to na LUD VERSUS LARRY FLYNT (1996) a MUZ NA MESIACI (1999). Pokial Larry Flynt v podani Woodyho Harrelsona sa dostal do problemov so sudmi kvoli pornocasopisu, Andy Kaufman v podani Jima Carreya, ktory taktiez bavil ludi na podiu sa dostal do problemov kvoli svojej nevyliecitelnej chorobe, myslim ze to bol muz viacerych tvari a nikto nikdy nevedel, co sa od neho kedy mohlo ocakavat. A preto aj Lenny Bruce mi ciastocne pripomenul tychto zabavacov alebo inac povedane tvorcov zabavy, avsak mam taky pocit, ze vsetky 3 filmy sa odohravali priblizne v 70-tych rokoch. Lenny mal 6 nominacii na Oscara, medzi nimi najlepsi film, rezia Boba Fosseho, herca v hlavnej ulohe Dustina Hoffmana alebo herecku v hlavnej ulohe Valerie Perrine, ale ani jednej kategorii sa nepodarilo nominaciu premenit na sosku. Najlepsim filmom sa stal KRSTNY OTEC 2 / KMOTR 2 (1974), Oscara za najlepsiu reziu dostal Francis Ford Coppola za uz spominaneho Kmotra 2, sosku za herca v hlavnej ulohe si odniesol Art Carney za dramu HARRY A TONTO (1974) a za herecku v hlavnej ulohe Ellen Burstyn za romanticku dramu od Martina Scorseseho ALICE UZ TU NEBYDLI (1974)... 31.12.2010 _______ Dustin Hoffman - (Lenny Bruce) +++ Valerie Perrine - (Honey Bruce) +++ Jan Miner - (Sally Marr) +++ Stanley Beck - (Artie Silver) +++ Frankie Man - (Baltimorský komik) +++ Rashel Novikoff - (Teta Mema) +++ Guy Rennie - (Jack Goldstein) +++ Hudba: Ralph Burns +++ ()
Baví mě herci, kteří se vyhýbají jakýmkoliv škatulkám a dokážou excelovat i zaujmout v celé plejádě různých charakterních poloh. Baví mě Dustin Hoffman, který mě zatím skoro pozitivně v tomto směru překvapil a tentokrát mě naprosto nečekaně odzbrojil jako stand-up komik, v originálně pojatém dramatu ze života skutečné osobnosti. Hoffmanovi se povedla téměř nevídaná věc: přimět mě bezprostředně k tomu, abych se po celý film dokázal bavit i na značně vulgárním humoru plném sexistických a jiných troufalých narážek. Hoffman ty vtipy podává s takovou grací, že mu šlo jen stěží odolat a samotný film dýchá navíc sympaticky uvolněnou atmosféru, podobnou tomu jazzovému rytmu. Zpětně musím pochválit i zpracování, které se nesnaží kontroverzního komika Lennyho nijak zvlášť adorovat či kritizovat a zachovává si výrazný odstup od vynášení soudů, tedy mimo ty skutečné ze strany justice. Forma připomíná televizní defilé se sestřihem autentických záznamů, které až s prokládanými vzpomínky které dávají dohromady příběh. Kdyby šlo o klasický životopisný film o vzestupu a pádu, možná bych nebyl tolik nadšen, mozaiková forma mi velice padla do noty včetně černobílé kamery. Nevadilo mi chaotické střídání časových rovin, nechal jsem se unášet atmosférou a s postupným završením pohledu na kontroverzní osobnost Lennyho ocenil tento film i jako cenné svědectví doby. 90% ()
Galerie (54)
Zajímavosti (4)
- Do role Lennyho byli zvažováni také Al Pacino či Cliff Gorman. (Rocky62)
- V rámci přípravy na roli si Dustin koupil kartičky, na něž si zaznamenával důležité informace, které o Lennym Bruceovi zjistil. Díval se na jeho filmy, četl knihy, hovořil asi se šedesáti lidmi, kteří Bruce důvěrně znali, a pečlivě se soustředil na postřehy o tom, jak by měl vypadat umělecký portrét postavy, která ještě nedávno žila. (Rocky62)
- Pro Boba Fosse byl Dustin Hoffman jeho první volbou, proto mu také zaslal scénář. Přestože se Dustinovi scénář líbil, roli přijmout nechtěl. Foss však o něj usiloval natolik, že když se sním setkal v restauraci nebo ve společnosti, komediantsky padl na kolena a úpěnlivě jej prosil, aby roli přijal. (Rocky62)
Existují dva způsoby, jak zapojit více hledisek do filmu: tradiční způsob, který přes dílčí flasbacky v kvazi-dokumentární stylu dává v zinscenovaných interview prostor jednotlivým postavám (Lennyho žena, matka, osobní agent atd.), z jejichž promluv sestavuje někdejší události, anebo mnohem progresivnější a vynalézavější způsob, známý z Lynchovy Duny, postavený na simultánním proplétání příběhu a postav v nerozlišitelným kompozitu. V protikladu k celým dějinám kinematografie uplatňuje Lynch v Duně postup, který využívá mnoha vypraveni, která se odvíjejí současně s událostí, kterou komentují, a nehovoří jak je běžně zvykem z hlediska budoucího místa (tím se míní hrdinovo vzpomínaní na minulost v retrospektivě, ke kterému se bohužel uchýlil i Fosse - o co sebekontroverznější stand-up komik Lenny byl, o to konzervativnější způsob Fosse pro biografii zvolil, zřejmě v domnění, že deziluzivní film, v němž různí vypravěči nabourávají celistvost fikce, dávajíc nám tím na vědomí, jak je celý příběh nakřáplý a neveselý, je problematický až-až). Vyprávění hrdinů nepopisuje v Duně danou situaci, nýbrž je do ní samo zapuštěno, je její součástí. Subjektivní hledisko vpisuje Lynch přímo do středu objektivní reality. Tento postup podemílá protikladnost naivního objektivismu a transcendentálního subjektivismu: naše realita není ani objektivní realitou, která je dána předem a je spojena s mnoha subjektivní perspektivami, z nichž vznikají její pokřivené obrazy, ani transcendentálním protipólem této objektivní reality, sjednoceným subjektem, který v sobě zahrnuje a konstituuje celek reality. Co tu máme, to je paradox mnohačetných subjektů, které jsou zahrnuty do reality, do ní zapuštěny. To, co se Lynch snaží ilustrovat, je tento dvojznačný a podivný status subjektivní iluze, která právě jako iluze (pokřivený obraz reality) konstituuje realitu: odečteme-li z reality tuto iluzorní perspektivu, ztratíme samotnou realitu, zatímco postavy z Lennyho ve vzpomínkách rekonstruují minulé události, které nemohou jakkoliv regulovat a na jejichž dění nemají žádný vliv. Název pro tuto patologickou zaujatost konstituující realitu zní anamorfóza. Jak se tato anamorfóza ve skutečnosti projevuje třeba u Holbeinových Vyslanců? Část scény, na kterou hledíme, je deformovaná tak, že své pravé obrysy získá jen tehdy, když se na ni podíváme ze zvláštního místa, z něhož se zbývající realita jeví jako rozmazaná: pokud barevnou skvrnu jasně vnímáme jako lebku, dosahujeme bodu, kdy se zbytek reality už nedá rozpoznat. Uvědomujeme si, že realita již v sobe zahrnuje náš pohled, že tento pohled je začleněn do scény, kterou pozorujeme, že tato scéna na nás již hledí. Jinými slovy řečeno, anamorfická skvrna opravuje běžný subjektivní idealismus tím, že vytváří mezeru mezi okem a pohledem: vnímající subjekt je vždy-již předmětem pohledu z bodu, který jeho zraku uniká - tak jako zrak samotný. Okřídlená námitka, která ztotožňuje diváka se sadistickým voyeurem, tu tak ztrácí platnost. Nevadí, že se díváme na filmy, co hrozí, je, že se film podívá na nás. () (méně) (více)