Obsahy(2)
V nitru Llewyna Davise je příběh ambiciózního a talentovaného mladého muzikanta, který se snaží získat si trochu uznání, v době obrody folkové hudby, v New Yorku roku 1961. Ačkoliv se jeho život zdá být nekonečným řetězem smůly, Llewyn se nevzdává a pevně si jde za svým snem. Bez peněz a trvalé adresy se protlouká životem a přespává u stále se snižujícího počtu kamarádů. Jako šance na záchranu se jeví cesta do Chicaga, kam se vydává s nadějí na získání nového manažera a s vyhlídkou na překonání své smůly. (Blue Sky Film)
(více)Videa (34)
Recenze (325)
V určitých momentech nepříjemně povědomý pocit ztracenosti, únavy a osamění během nejšedivější americké zimy posledních mnoha let. Dalo by se možná namítnout, že to utlumení barev jde až zbytečně moc na ruku v celkově bezútěšném vyznění snímku, nicméně k dobru mu však přiznat, že svou náladou je celou dobu konstantní a nenabízí vlastně žádné východisko, kterým by jinak tak trochu popřel sám sebe. Surreálná několikadenní cesta do Chicaga, kde se čas protahuje do zdánlivě nekonečné černé hmoty ze které není úniku, protože kolem je jenom mrazem pokrytá pustina ohraničená kužely světel auta je nejtemnějším obdobím bratří Coenů. "I'm tired. I thought I just needed a night's sleep but it's more than that." ()
Coeni točili pro mě tak skvělé filmy! Nechápu, proč se poslední roky nedokážu na jejich novinky naladit. Llewyn Davis mě především otravoval. Nevěřil jsem mu jako postavě, nepůsobil na mě ani jako zajímavý filmový hrdina, ani jako přesvědčivý člověk. A to samé můžu říct o světě, ve kterém se pohybuje. Není ani zajímavý coby karikovaný výmysl, ale ani mu nevěřím jako realitě. Celé to na mě působí jen jako nedotažený konstrukt. Mladému debutantovi bych možná hodil čtyři hvězdy za tu slušnou depku a pěknou hudbu, ale od Coenů už chci něco víc. 3 a 1/2 ()
V nitru Llewyna Davise je film, který vyvolal pozoruhodně protichůdné ohlasy. Filmová kritika uznale přikyvovala a hovořila o nejzásadnějším hudebním filmu dekády a možná vůbec nejzásadnějším filmu, jaký se kdy věnoval folkové hudbě. Hudební scéna odmítavě kroutila hlavou a tvrdila, že takhle to nebylo, resp. že tu dobu, události a místa v ní popisovaná vnímá úplně jinak. Věc se má tak: čtvrť Greenwich Village má v americké kulturní tradici výjimečné místo. Byla to čtvrť známých literátů, volnomyšlenkářů a bohémů, kam mířili nekonformní jedinci všech možných kategorií a pater sociálního žebříčku. Už ve 30. letech minulého století tam prolomili společenské tabu a otevřeli černochům přední vchod do hudebního klubu. Místní společnost konzumovala drogy a vyznávala se tu volná láska dávno před vznikem hnutí hippies. Začátkem 60. let tady nastartovala folková revoluce. Objevila se spousta amatérských nadšenců, kluby vznikaly jako houby po dešti, v barech a kavárnách patřila hudební vystoupení k běžnému koloritu. Folk se rozkošatěl a spojil s rockem a dalšími žánry. Dnešní hudebníci si zrod moderní hudby, jak ji známe dnes, spojují do značné míry právě s Greenwich Village a dobou, do které je film zasazený. V jejich očích je to úžasně pozitivní záležitost, novátorská, energická a romantická. Coeni na to ale šli z druhé strany. Každá revoluce má přece své oběti a poražené. Nové hvězdy přes noc převálcovaly známé tváře minulosti, nadšenci neměli problém vystupovat zadarmo a profesionálové se ocitali bez angažmá. Režisérská dvojka čerpala volně z memoárů písničkáře Davea Van Ronka, který neobstál v tvrdé konkurenci. V jejich podání má příběh hlavního hrdiny ponurou atmosféru, je to příběh člověka, co klesá ke dnu a neví, jak se bránit. Jde o depresivní záležitost, kde se málo nadějné vyhlídky propojí se sebedestruktivním charakterem hlavního hrdiny. Za sebe tvrdím, že je to jeden z nejlepších coenovských kousků, taková intimní pociťovka, kterou jsem si zamiloval. Nesmí vám ale vadit, že ladění snímku je zkrátka smutné a jeho rytmus je pomalý. Celkový dojem: 90 %. ()
Coeni si mě nikdy nedokázali získat, podle trailerů jsem si ale myslela, že tento film mi bude blízko, opak je pravdou, já měla problém tento film dokoukat do konce. Vůbec to nedokážu pochopit ani nějak vysvětlit. Vizuálně je to moc pěkné, hodně se mi líbila kamera, atmosféra je přesně ta, která si mě většinou dokáže získat, ale po celou dobu jsem se ne a ne k filmu opravdu dostat a to jsem tak chtěla. Přišlo mi to takové neslané, nemastné, příběh, který jsme viděli milionkrát, bez pořádné zápletky, bez vyústění, prostě nic. S bratry Coeny asi končím, teda prozatím, třeba je jednou pochopím. ()
Llewyn Davis, největší smolař, který nebyl. Sledovat Inside Llewyn Davis je jako poslouchat starou, ale neohranou vinylovou desku a pít u toho hodně černou kávu bez cukru. Trpké, ale zároveň příjemné asi jako převalování se v posteli s vědomím, že dnes nemusíte dělat vůbec nic. Tenhle film má obrovské srdce oděné v ručně pleteném svetru a manšestrovém saku. Neuvěřitelné (folkové) sólo Oscara Isaaca a vizuálně nejvypiplanější Coenovka. ()
Galerie (65)
Zajímavosti (14)
- Jednou z inspirací pro film byl i folkový zpěvák Dave Van Ronk. Van Ronk v roce 1963 vydal album s názvem Inside Dave Van Ronk, přičemž cover alba je velmi podobný albu filmového Llewyna Davise (Oscar Isaac). (Dementra)
- První kopie byly do kin distribuovány pod krycím názvem "The Gaslight". (Cheeker)
Reklama