Přežijí jen milenci

Jarmusch rozhodně nepatří do mé režisérské topky, ale přesto jsem od něj viděl několik filmů, které bez problému nazvu vynikajícími (Mrtvý muž, Ghost Dog, Noc na Zemi). "Přežijí jen milenci" však považuji za jeho absolutně nejslabší a nejnudnější snímek, jehož melancholická atmosféra a styl vyprávění je už moc nad rámec filmové zábavy. (19.04.2014)

(Ne)obyčejný týden z (ne)přirozeně dlouhého (ne)života dvou (ne)obyčejných nemilenců. Filmu jsem zprvu nevěřila, stejně tak jsem nevěřila, že by mohli Hiddles s Tildou (ve kterémkoli z nekonečného množství vesmírů) tvořit přirozený pár, ale světe div se, jde to. Moje první setkání s (ne)všední tvorbou Jima Jarmusche tedy dopadlo (asi) dobře. (08.04.2014)

Musím o tom ještě kontemplovat, ale zatím se přikláním ke zklamání. Mám dojem, že moje uvažování se pohybuje hlavně v random emo výkřicích, protože film samotný na mě působil spíš jako nářek teenagera než jako únava staleté duše. Plus mě vlastně docela rozesmutnil ten hipsterský estetismus, popravdě nechápu jeho spojení s krutým divadlem. Ačkoliv jsem několik vtípků ocenila (ale hromadně smějící se kino se mi hnusilo, jako by to k tomu nepatřilo), tak mi celkově dialogy přišly velmi poorly executed, nemůžu najít vhodnější české spojení. Než film začal, pomyslela jsem si, že bych chtěla být Tilda Swinton, protože ta by mohla dokázat zabíjet jen tím, že se na někoho dívá, ale potom mi během celého filmu její projev vlastně vadil, a ani druhý drahoušek nebyl drahoušek. A teď ta sebevztahovačná část, kdybych já spatřila milence tančit, pravděpodobně se otočím a odejdu. A kdyby byly dveře zamčené, tak skočím z okna - proč moje myšlenkové spirály míří vždy tímto směrem? (24.03.2014)

Jarmusch testuje limity diváckého nadhledu, za tu nejlevnější jmennou symboliku byste jiného tvůrce probodli kůlem, přičemž do toho sestavil jeden z nejlepších hudebních playlistů vůbec a v melancholické atmosféře nechává proplout dva proklatce nekonečného času, jimž nedošly důvody pro co žít, a s přibývajícími hodinami od zhlédnutí nechává zrát jeden ze zásadních diváckých zážitků roku. 4 a ½. (05.05.2014)

S mnoha látkami se Jim Jarmusch vypořádává po svém, rozvážně a jízlivě, což nesedne každému. Hlavně je ale povznášející, že nadále dokáže tenhle král americké nezávislé scény své fanoušky překvapovat. Jeho ústřední duo připomíná vyhaslé rockové hvězdy, které mají pocit, že už znají všechno a zbývá jen šeď a fádnost. Tilda Swinton a Tom Hiddleston jsou totiž upíři, kteří se nechtějí špinit mordy, tudíž životadárnou tekutinu berou z nemocničních zásob. On sbírá starožitné kytary a poslouchá fláky z vinylu, ona představuje jeho životabudič, se kterým se rozchází a zase dává dohromady už pár staletí. Rutina naruší až její nenažraná mladší sestra. Motivy se opakují, zásadní dialog, dějový zvrat nebo výrazné třenice se neobjevují. Prostě Jarmuschova oblíbená obyčejnost a minimalismus. Někomu to stačí a tuhle pomalu plynoucí atmosférickou jednohubku zhltne s chutí. (01.10.2020)