Přežijí jen milenci

Jarmuschovo upírské blues stojí na náladě, hereckých výkonech ústředního páru a opět výborné hudbě (ostatně White Hills mu ve filmu i hrají sami sebe naživo). Tempo je konstantně pomalé, což spolu s hypnotizující hudbou vede diváka k tomu, aby se buď naladil na stejnou vlnu, nebo to radši rovnou vzdal. Tilda Swinton i Tom Hiddleston byli pro hlavní role perfektní volbou, Mia Wasikowska tu je od toho, aby veškerou idylu velmi rychle zničila, a John Hurt ve vedlejší roli potěšil. (01.09.2016)

„Nemám žádné hrdiny.“ Jarmusch zvolil podobný směr jako u Mrtvého muže – zpátky ke kořenům žánru, zpátky do bodu nula. Před dobu, kdy se z upírů stali masově populární sexy zabijáci. Namísto dravého krváku nabízí hypnoticky minimalistickou hipsterskou love story, která vinou nepřítomné narativní struktury funguje lépe jako esej o hodnotě nesmrtelnosti ve světě efemérních zážitků, věcí i lidí než jako drama s postupně rozvíjenou zápletkou. Na rozdíl od člověčích zombies, které je obklopují, jsou si Adam a Eva vědomi historických souvislostí. Z dějin lidstva si bez ohledu na módní trendy vybírají to, co je zaujalo, nové hodnotí v kontextu starého, čas chápou cyklicky, ne jako lineární směřování ke stále dokonalejším technologiím (kruh jako symbol věčnosti se v mizanscéně objevuje od začátku). Takový přístup pro ně není ani tak volbou, jako nutností. Také jejich životy se pohybují v kruzích. Protože už nemají, kam by směřovali, tak se jen projíždějí, objevují již poznané. Totéž dělá Jarmusch z pozice režiséra. Svou poetiku neobohacuje o nové prvky, jen vytěžuje, co jeho fanoušci znají a mají rádi. Perspektivy nesmrtelných outsiderů (Adam a Eva nikam nepatří časově ani prostorově) využívá k takovému nahlížení na současnost, jaké je mu samotnému blízké. Důležité je dát průchod své imaginaci, neustále nacházet staré v novém a nové ve starém. Vyprávěním je několikrát naznačeno, že civilizační konvence Adamovi a Evě nedovolují, aby dali průchod své přirozenosti (mlsný pohled na čerstvou krev v nemocnici a později v letadle). Pro paralelu se sexuálními menšinami netřeba chodit daleko. Všechno to jsou podnětné myšlenky a Jarmusch nám je skrze dvojici výborně „propsaných“ postav rozhodně nepředkládá přímočaře. Jako kdyby ale byly nadřazeny všemu ostatnímu. Pokusům o nápaditou reinterpretaci žánru, stylistické invenci (v paměti utkví jen hypnotizující raušové sekvence), důmyslné práci s výtvarnou stránkou (design byl, jako již v tolika jiných upírských filmech, inspirován uměním 19. století). Přemýšlelo se u toho hezky, ale moc nového jsem v tom neviděl. 70% Zajímavé komentáře: Radek99, ScarPoul (24.03.2014)

Jarmusch mě prostě nějak tou svojí pomalostí snad i sere. Beru, je to umělec, je jím zcela bez debat. Jenže já taky potřebuju, aby ve filmu nastalo čas od času alespoň nějaké napětí. Tyhle melancholický záležitosti nejsou pro mě. Nechci svým hodnocením fílm zbytečně shazovat. Koukalo se na to poměrně solidně, protože zde zní zajímavá hudba, herci jsou přesní, záběry nabídnou poetiku. Ale není zde nic kvůli čemu bych si film někdy toužil pustit znovu. Dokonce přemýšlím jestli mě i více nebavila Hranice ovládání. 50% PS: Tilda je o 20 let starší než Tom, přitom rozdíl mezi nimi vypadá na plátně tak na maximálně 10 let, smekám! (10.08.2014)

viz. Radek99. Bohužel mi film mluvil z duše natolik, že mě ohledně svého poselství ničím moc nepřekvapil (anebo jsem si o něm neměl nechat předem vyprávět od kamarádů). Jarmusch cílí na diváka, který s tím světem teoreticky může ještě něco udělat, tedy na diváka o dost mladšího než autor. To je regulérní ambice a v tomto smyslu je film srozumitelný, pro "našince" ale srozumitelný tak trochu až moc. Naštěstí můžu docela dlouho přemýšlet aspoň o té úplně poslední půlminutě. / Formálně překrásné. (29.07.2014)

Idea i obal jsou nadprůměrné, bohužel jakmile otevřete ten stylově zabalený balíček, jehož tvar je ve vztahu k obsahu více než sugestivní, naleznete místo vytouženého dárečku pouze jeho intenzivní odér, který se vám pomaloučku rozptýlí do okolí. Za pozornost Milenci stojí, což o to, faktem ale budiž, že z Jima Jarmusche zůstal už jen stín, což je pro mě zrovna u takové žánrovky zklamáním. Co se upíří stylové jízdy týče, takový Hunger Tony Scotta mě zasáhl mnohem silněji. 65% (14.11.2014)