Sedm psychopatů

I přes kvalitní herecké obsazení, záplavu černého humoru a dobrý hudební doprovod mi tahle podívaná tak úplně nesedla. Snad je to tím, že mě moc nebavil zvláštní děj, u něhož jsem občas tápal, co je "skutečnost" a co "jen" scenáristova fantazie - místy mi to prostě přišlo jako divný bizar, který mi není moc po chuti, a jehož smysl moc nechápu, byť se filmu nedá upřít obstojný díl zábavnosti - smál jsem se dost a dost, ale celkový dojem je stejně hodně rozpačitý. Snad je to i některými hereckými výkony - například zestárlý Christopher Walken mi tam herecky vadil fakt hodně, a i někteří další herci ve mně vyvolávali občas pocit, že sleduji výrazně povrchnější a hloupější film, než to je ve skutečnosti je (což zde píšu hlavně při vědomí kvalit, které nesl McDonaghův předchozí snímek V Bruggách, který živí mou víru, že i Sedm psychopatů je filmařsky dosti výjimečný počin, který stojí za zhlédnutí. A to v mém případě už dvakrát za sebou, přičemž podruhé se mi asi líbil o dost víc než prve). Snad je to i tím, že většina postav zde nemá příliš hereckého prostoru, a poté, co splní svou epizodní úlohu v ději, opět mizí ze scény, což na mě působí jakýmsi až estrádním - a laciným - dojmem. Důvod, proč je zde tento film v modrých barvách, spočívá podle mě v tom, že se mu nepodařilo vybalancovat rovnováhu mezi žánry, s nimiž pracuje, a tak často sklouzává k trapnosti a nudě - avšak kdo nic neriskuje, nic nezkazí, a proto za mě stejně režisérovi palec nahoru za odvahu přijít s něčím jiným. (27.11.2012)

McDonagh si hraje na Quentina Tarantina, ale ani trochu se k němu filmově nepřiblížil. Dokonce i debut Skipa Woodse Thursday se mi líbil více. SEVEN PSYCHOPATHS nemá dobrý námět, emoce, napětí ani promyšlený scénář. SEVEN PSYCHOPATHS má jen dobré herecké obsazení, ale jejich postavy nevyzařují žádný charakter. Jedinou dobrou úlohu plní Christopher Walken, který je opět výborný. Film se soustředí hlavně na velkolepý závěr, který není vůbec působivý. První pětiminutovka je skvělá (Psychopath No.1). Všechno ostatní skončilo u traileru. (12.02.2013)

Pamätám si, že "V Bruggách" som zmeravel, na celé to sofistikovane napísané/natočené/odohrané/ozvučené, žánrové divadielko som vtedy civel ako na maľby od (príznačne začleneného) Boscha a fikčný svet bolestivej kauzality odľahčený skrz singulárnu poetickosť ma po pár pridružených falzifikátoch prevelice osviežil. M. M. pokračuje v najlepšej tradícií seba samého a jeho "Seven Psychopaths" možno považovať za jedny lukulské, cinefilné hody počas ktorých sa bude u vybraných ľudí chrochtať blahom. Nekresťansky vystavaná konverzačka v duchu tarantinovského pulpu koketujúca s ritchieovským podfukárstvom a zabezpečená mcdonaghovským dotykom melancholicko-katanského absurdna, s nadhľadom vkomponovanej recesistickosti. Nepriestreľný koncept od ktorého sa spoľahlivo odrážajú výtky typu "nemiestna explicitnosť" alebo nebodaj "dialógová nudnosť" kedže každý jeden bočný aspekt je súčasťou prešpekulovanej autorskej idei v ktorej aj sprvu nepatrná maličkosť nesie neskôr mimoriadnu dôležitosť. Gurmánsky casting, ušľachtilý soundtrack, ukážková práca i prechody medzi papierovými a (i)racionálnymi sekvenciami. Muchy to má (nekompaktnosť, škrobenosť), ale tie som asi po polhodine masakrálne zabil a už si len naplno užíval ten krásne podlý, mnohovrstevnatý performance. Po druhej projekcií nadšenie klesá, vkráda sa nevyváženosť čo do dávkovania rôznorodých nálad a vykonštruovaných situácií ktorá mi pri prvom sedení akosi nevadila. I keď to stále považujem za funkčný model režírovania, postrádam onu ladnosť Brúgg a z hľadiska kombinovania jednotlivých dejstiev trochu viac prezieravosti. (15.11.2012)

Žádné druhé Bruggy se rozhodně nekonají, ale to jsem ostatně ani nečekal. McDonagh vyměnil inteligentní černohumornou rozprávku o lidské povaze a cti za postkulturní necenzurovaný výplach trochu ve stylu Pulp Fiction, rozšířil ho o několik pikantních příběhových odboček a zahrnul do něj několik nezapomenutelných postav, které dokáží člověku opravdu nepěkně zatopit, když je zrovna nějak namíchnete. Sedm psychopatů má ale s Bruggami pár věcí společných. Předně je to naprosto skvělý casting, zahrnující již tradičně labilního Farrella, svérázného Sama Rockwella, jenž byl asi neplánovaně největší hvězdou snímku, psychopatického gangstera Woodyho Harrelsona, který je pro svého pejska schopen čehokoli, a mého favorita Christophera Walkena, který opět ukázal, že do starého železa ještě určitě nepatří. No a pak je to samozřejmě skvělá McDonaghova režie, která dodává každému záběru svěží nádech a nějak záhadně dokáže vnést do ryze absurdního vyprávění notnou dávku lidskosti a vzbudit u diváka jistou spoluúčast s osudy našich hrdinů. Ta poslední hvězdička nakonec unikla vinou závěru, v němž bylo jednání některých postav skutečně silně filmové a nepochopitelné (to bylo sice v Bruggách taky, ale podáno neprosto nezapomenutelným a filmařsky nápaditým způsobem). I když je pravda, že v momentě, kdy Rockwell líčil u ohně vysněnou závěrečnou přestřelku, o plném hodnocení jsem nepochyboval. Každopádně McDonagh opět výrazně zabodoval a vzhledem k tomu, že je ještě poměrně mladý, máme se od něj v budoucnu jistě ještě na co těšit. 4.5* (19.01.2013)

Ambicióznější, ale dle mého poněkud bezradnější počin, než V Bruggách. Všechny ty náznaky okolo tápání scénáristy, jak napsat film na který vlastně koukáte mě rozčilovaly. Mám mnohem radši čistou žánrovku, než gangsterku / feel good experiment. Přesto to stále bylo zajímavé, vtipné a bavilo mě to. Úvod s duem z Boardwalk Empire mě megapotěšil. (28.11.2012)