Sbal prachy a vypadni

Nebudem tvrdiť, že "niečo" na tomto šialene premyslenom cool filmíku rokmi nezostarlo. Pre koniec deväťdesiatok a pre vtedajších stredoškolákov a dvadsiatnikov vrátane mňa maximálna lahôdka. Stále to ale aj dnes parádne šlape, hlášky občas parádne prekvapia a občas, sem tam, aj vyšumia. Nebudem tvrdiť, že sa mi iný Ritchieho film páčil viac, bola by to lož. Dokonca u mňa predstihol aj omnoho viac prehypovaný Pulp fiction. 90%. (17.07.2016)

Soundtrack John Murphy: 1. Hundred Mile High City ,2. Hortif**Kinculturist - Steven Mackintosh ,3. Police And Thieves - Junior Murvin ,4. Spooky - Dusty Springfield ,5. Muppets - P.H. Moriarty/Lenny Mclean/Victor McGuire ,6. The Boss - James Brown ,7. Walk This Land - E-Z Rollers ,8. Blaspheming Barry - Lenny Mclean ,9. I Wanna Be Your Dog - The Stooges ,10. It's Kosher - Jason Flemyng/Stephen Marcus ,11. Why Did You Do It - Stretch ,12. I've Been Shot - Steve Sweeny/Frank Harper ,13. Oh Girl - Evil Superstars ,14. Guns 4 Show Knives 4 A Pro - Nick Moran/Dexter Fletcher ,15. Zorba The Greek - John Murphy/David Hughes ,16. The Payback - James Brown ,17. It's Been Emotional - Vinnie Jones ,18. 18 With A Bullet - Pete Wingfield (09.05.2011)

Zápletka filmu je chválihodná, režie Guye Ritchie stylově klipová, ale ten zbytek... Herci jako ze dřeva vyřezaní, dialogy žádná sláva a hlášky se sice konají, ale většinou vyšumí do prázdna. Když jsem film viděl poprvé, užil jsem si ho přímo čtyřhvězdičkově (hlavně díky dobře sešroubované zápletce), ale s odstupem času při druhém shlédnutí už nic zajímavého nenacházím. (09.02.2005)

Guy Ritchie byl na začátku své kariéry očividně ve vrcholné formě. Jeho způsob vyprávění je sice hodně netradiční a odlišný od těch"běžných", ale jak je ze zdejšího hodnocení vidět, většinou slaví úspěch. Scénář dává prostor velké škále postav, které jsou na začátku detailně představeny a následně se mezi nimi rozehraje bláznivá hra plná mafiánů, podrazů a peněz, která nemůže skončit jinak než velkým přehmatem. Všechno je perfektně promyšlené, scény na sebe plynule navazují a vyvrcholení- to je lahůdka, v tom je Ritchie prostě machr a nikdo se mu nevyrovná. Sice malinko slabší než Podfu(c)k, ale pozici mezi nejlepšími kriminálními komediemi tomuto filmu už nikdo nesebere. (28.05.2012)

Existuje cirka deset způsobů, kterak převést účinně na plátno dialog dvou lidí. Osvědčenou a dnes malinko opotřebovanou formuli (i) záběr / protizáběr lze šikovně obohatit (ii) o prostřihy na postavy z profilu (Kawasakiho růže), popř. se nabízí (iii) oživit fádní konverzační scénu rotací kamery v rozmezí šedesáti stupňů mezi tvářemi obou hovořících (Vicky Cristina Barcelona), přičemž ona rafinovanost spočívá v tom, že se tím vyhneme střihu. Kromě toho můžeme (iv) kamerou kroužiti kolem do hovoru zabraných hrdinů (TDK), což patrně shledáme za progresivnější postup než (v) rozestavět postavy u stolu a zabírat jen z jedné strany. Zmiňovaný pátý postup vyobcovává diváka mimo dění a navrací kinematografii k malířství, k jedné dominantní perspektivě, zatímco čtvrtý postup je symetričtější, vzdušnější, filmu vlastnější a více pozornější k divákovi, protože jej umísťuje všude po scéně. Co tu máme dále? Andreje Tarkovského, který kladl (vi) postavy při rozhovorech do jednoho záběru, obličeji nasměrovanými od sebe, jak to známe z Andreje Rubleva a Stalkera, zalaškoval si s tím i Spielberg při objetí Cruise a S. Morton v Minority Report. Připomeňme, že tím Tarkovskij nemínil trapně podtrhávat komunikační bariéry; šlo mu o osobité výrazové prostředky, které mu byly nástrojem poznání reality a osvojením světa, protože pouze tehdy, má-li režisér svůj vlastní pohled na věci, stává se z něj filosof a umělec a z filmu umělecké dílo. Za další možno při dialogu (vii) natěsnat celičký herecký ansámbl k sobě do jednoho záběru, (viii) užít splitscreenu (a vtipně zrušit polyekranovou iluzi tím, že se vzdálené postavy při meziměstském telefonním hovoru vzdor dělící čáře začnou mlátit po hlavě jako v Haunted World of El Superbeasto), anebo (ix) provést syntézu výše uvedeného ve filmech řízených pravidly intermediality, která je založena na vzájemných kolizích, průnicích a transformacích mediálních forem (nikoliv na jejich bezproblémovém soužití, jako je tomu v případě multimediality). Ritchie rozšířil už tak bohatou abecedu dialogu pastišem sovětské filmové avantgardy o další zbrusu novou fintu: (x) při dialogu se drží formule záběr / protizáběr, ale jednu postavu bere často v detailu zblízka a druhou zdálky, parafrázujíc tím heroizující podhled a k němu opoziční nadhled, poněvadž postava blíže se zdá být autoritativnější, naproti tomu postava v dálce subtilnější a co nevidět bez života. (11.09.2010)