2 dny v New Yorku

Takové lepší tři hvězdy. Filmy Julie Delpy jsou určeny především milovníkům Paříže a tento i New Yorku. Protože se mezi ně řadím a film byl většinou vtipný, nikoli však nablblým či fekálním humorem, byla jsem spokojena. Ostatně střet americké a francouzské kultury je vděčné téma a málokdy se dá pokazit. (06.06.2012)

Upřímně první díl se mi líbil o něco víc, ale i tak se jedná o kvalitní pokračování. Chris Rock skvěle sekunduje svému protějšku z minulého dílu Adamu Goldbergovi ve stylu stejného smyslu pro humor. Nezklamal ani otec Marion, Jeannot, který byl ještě víc oplzlý a potrhlý než minule. Co je opět perfektně vystiženo jsou francouzská klišé, chování a výrazy. Jedná se vlastně o velice podobný film jako první díl, akorát v jiném městě, takže komu se líbila Paříž, tomu se bude líbit i NY. (19.04.2012)

Tak moc jak jsem byl nadšen scénáři, které Julie Delpy napsala pro Linklaterovou trilogií, tak moc jsem byl tentokrát zklamán. Těsil jsem se na další porci inteligentních, ze života odkoukaných a svižně odsýpajících dialogů. Místo toho se mi dostalo vrchovaté porce křečovité trapnosti, která se sice snažila předstírat hluboké zkoumání vlastního nitra a duševních pochodů, ve skutečnosti se tu však jen tak bez cíle motala a zoufale se mi pokoušela namluvit, že to všechno má nějaký smysl. Víc otravné než zábavné, spíš utahané než svižné, ukecané přesto prázdné. (19.01.2017)

Francouzskou herečku Julii Delpy si kdysi vybral režisér Richard Linklater do konverzačních romantických filmů Před úsvitem a Před soumrakem. Julie Delpy se pak rozhodla jít sama podobným směrem. Když však dva dělají totéž, není to totéž. Kde Linklater klade důraz na divákovu pozornost, aby si z dialogů sám složil celý příběh a konflikt v něm, přičemž není nouze o zvraty, tam jde Julie Delpy přímočaře na věc. 2 dny v New Yorku navazují na její předchozí počin 2 dny v Paříži. Marion se rozešla se svým bývalým partnerem a nyní v New Yorku žije s černošským přítelem (hraje ho Chris Rock). Na otevření výstavy jejích fotek přijíždí z Francie její střelená rodina včetně obšournického tatínka, což její vztah tvrdě prověří. Navíc na výstavě Marion prodá svou duši. Julie Delpy není dobrá režisérka. Nedokáže mít nadhled nad vlastním scénářem, který si produkuje, hraje v něm a ještě jej tedy režíruje. Kompozice kamery neexistuje vůbec, ale ani nějaká autenticita tím navozena není. Celý scénář vypadá sám o sobě narychlo spíchnutý, zvláště když nám hlavní postava mimo obraz musí vysvětlovat, co se děje a oč jde, místo aby nám to bylo názorně ukázáno. Navíc je patrné, jak moc Julie Delpy chce, aby snímek byl veselý – jenže někdy jde až o křečovitou snahu. (25.11.2012)

Přirozenost Linklaterových (nebo dokonce Rohmerových?) klábosivých, přísně racionálních filmů byla upozaděna ve prospěch introspekce tak důsledné, že se rozumovému uchopení vzpírá, čím má film blíže některým Allenovým výletům do světa fantasy. Oklikou Delpyová do děje vnáší faustovský motiv se zaprodanou duší a Vincenta Galla, který protentokrát zůstal sám sebou (což neznamená, že byl méně divný než obvykle). Rozporuplný závěr vnímám jako logický posun v protagonistčině vývoji. Navíc jde o posun zohledňující celospolečenskou atmosféru nejistoty. Marion už nespoléhá na podporu, která přijde z vnějšího světa (tedy od partnera). Pochopila, že spásný bod musí objevit sama v sobě. Duchovní rovina filmu nedominuje, jenom jej zajímavě, třebaže ne úplně elegantně, rozšiřuje nad rámec nezávislé konverzační komedie. Motorem druhých 2 dnů jsou stále agresivní dialogové výměny obohacené o prvek jazykového neporozumění. Hyperbolizovaná neomalenost francouzských návštěvníků přivádí humor až na hranu vkusnosti. Nemají zábrany a zůstávají sami sebou, čím jsou sympatičtí i nesnesitelní zároveň. Totéž by se dalo vztáhnout na film jako takový, nikoli však na Chrise Rocka, který překvapivě neexhibuje a z celého toho panoptika nakonec působí nejrozumněji. I když zrovna zaujatě konverzuje s papírovým Obamou. 75% (18.05.2012)