Oslo, 31. srpna

O drogovo závislých ľuďoch som videla už nespočetne veľa filmov, keďže ma táto téma vždy fascinovala. Možno aj z toho dôvodu mi Oslo, 31. augusta nič radikálne nového neponúklo. No napriek tomu k nemu nemám žiadne výrazne námietky. Anders končí svoju protidrogovú liečbu. V jedno ráno opustí liečebňu, keďže ho v meste čaká pracovný pohovor. Na personalistu urobí dojem, no z pohovoru odchádza, pretože neverí, že by niekto vložil nádej a energiu do bývalého narkomana. Stretáva sa s rodinou a so známymi, v mysli stále blúdi v minulosti a vyčíta si, ako premárnil celú svoju mladosť a koľko bolesti svojimi činmi spôsobil svojim najbližším. Nevidí ani najmenšiu šancu na možnosť resetu, neverí v sám seba a na lepšie zajtrajšky. Nekonečný smútok, ktorý vyvieral z každého Andersovho pohľadu bol tak citeľný a depresívny, až z toho mrazilo. Navyše sa málokedy stane, že divák k postave narkomana pocíti sympatie a ľútosť. V tomto prípade to tak bolo. Nórsky herec Anders Danielsen Lie podáva absolútne uveriteľný, skvelý dramatický výkon. *Videné na MFF Cinematik, 2018. (01.10.2018)

Den, zkušební den, a nakonec i poslední den, v životě mladého (i když ne tak docela, je mu už přes třicet) inteligentního (i když na svojí inteligenci se už nemůže zcela spolehnout) muže. Anders nechce (tak to říká i ve filmu) začínat od začátku, hledá dva padnoucí konce několkrát zpřetrhanou šňůru svého života, na které by se mohl navázat.  Ale nejde to. Prostě to nejde. Ke všem "uzlovým" bodům přistupuje s nadějí a dobrou vírou, aby nakonec poznal, že se pořád jen "topí". Přitom jeho první (raní) pokus utopit se překvapuje svojí naivitou a nezralostí. Během dne, v němž se konfrontuje (a je konfronrován) se svým dřívějším životem, nachází pouze jeden konec (své /matčiny) pupeční šňůry, od které byl kdysi odpoután, aby žil. Je to záchranné lano, které mu hází Thanatos. - Velmi dobrá režie! (29.09.2022)

„KDYŽ SE NĚKDO CHCE ZNIČIT, SPOLEČNOST BY MU NEMĚLA BRÁNIT…“ /// Andersovi je 34 a nemá nic. Kromě závislosti, se kterou by ovšem rád skoncoval. Má jeden den, aby ukázal, že pobyt v léčebně nebyl zbytečnej. A on ví, jak to vyřeší… Jednou feťák, navždy feťák. Můžete bejt chytrej, jak chcete, ale voni vás stejně dostanou (čest výjimkám). Na konci necejtím nic. Vlastně… jsem spíš rád. Proč? Prostě proto! A nejvíc zajímavý je, že na osmdesát let starým námětu, toho ani v současnosti nemusíte moc měnit. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Knihu „Le Feu Follet“, kterou v roce 1931 napsal Pierre Drieu La Rochelle, číst nebudu. 2.) Život? To je škrtidlo, lžička, zapalovač, jehla … 3.) Thx za titule ,,jives a depressya“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (25.02.2015)

Svojou atmosférou mi to pripomenulo nemecký film Oh Boy, aj keď pozadie oboch hlavných hrdinov bolo diametrálne odlišné. V tomto prípade to bol Anders, ktorý sa márne snaží splynúť so svetom, z ktorého sa pobral za svojim drogovým dobrodružstvom. Veľmi si dali tvorcovia záležať na vykreslení Andersovej psychiky a všetkom, čo sa v ňom odohrávalo. Prvá polovica bola vynikajúca, ďalší priebeh síce tiež zaujímavý, no prišli bohužiaľ viaceré slabšie fázy, ktoré moje prvotné nadšenie postupne degradovali až k 3 hviezdičkám. Ale aj tak, zaujímavý film, na zamyslenie. (04.11.2014)

Niektoré veci už nevrátiš a budú sa s tebou vliecť celý život. A po dosiahnutí určitého veku sa proste začať odznova asi nedá. Film však v tomto ohľade neprináša žiadne riešenia. Koncom vlastne ponúka len jedinú možnosť - riešenie neexistuje. Takže film o depresii vlastne depresiu len spôsobí. A na to stačí si pustiť len správy v telke, netreba festivalové filmy. (02.02.2024)